Nejdříve pár dní pršelo, a tak panička chodila ven sama v té žluté větrovce s kapucí. Vždycky, když se vrátila, cítila jsem chlad a les. Říkala, že podzim je čas promočených bot, a dávala si je sušit nad kamna. Do mísy vysypala hrst mokrých klouzků.
Mně se ven nechtělo, ale taky jsem musela. Potom jsem hrabala v dece a v polštářích tak dlouho, dokud jsem necítila sucho. V kamínkách praskaly větvičky a panička pekla houbový koláč. Nejraději jsem měla, když si konečně lehla vedle mne, četla si, já jsem se k ní přitulila a spala.
Prý je to vždycky tak, že mraky a mlha zmizí, takže jsme se jednou ráno probudily a venku byl krásný den. Otevřely jsme okénko dokořán, aby mohlo sluníčko k nám domů, a potom jsme vyběhly. To jsme se zase umáčely v trávě, ale jen ráno. Potom už bylo sucho, chodily jsme v listí, pěkně to chrastilo. Taky na nás to listí padalo, já po něm chňapala a panička z legrace řekla přines. Nebylo lehké vzít ten list, lepší už byla šiška. Padalo na nás i smetí z břízy, jako když sněží, ale byla to semínka.
Sluníčka bylo hodně celý den. Bylo vidět daleko do kraje, na Kotel i na Ještěd. To jsme si užily výhledů, a což teprve ty barvy všude kolem nás. Takový podzim se mi moc líbí. Houbičky už nebyly mokré, ale pěkně zářivé, i pár hříbků jsem našla. Jen na ten kopec, co se z něho koukáme a pouští se tam drak, se musí opatrně. Na louce rozházeli hnůj, takže se tam nosím na ruce a všichni musí dávat pozor na cestu.
Potkaly jsme Baryho od sousedů. Nejdříve jsem se lekla, ale potom jsem ho z radosti jen tak přeskočila, přestože je to dost veliký pes. Dále šla proti nám paní s hůlkami, pěkně voněla. Hned, že se jí líbí ten pejsek a jestli je hodný a může si ho pohladit. Panička řekla, že hodný je a že jsem Bety. A paní zas, že si nevšimla mých růžových kšírů. To jsme se nasmály. Panička, jak se ke mně sehnula, aby mě taky pohladila, našla v listí houbu.
