Jeho otce zabila železniční vlečka v táboře nucených prací u Jáchymova. Z politických důvodů neměl šanci na "lepší" vzdělání, byť svými znalostmi, zejména z historie a přírodních věd, by mohl konkurovat kdejakému profesorovi. Vystřídal řadu dělnických profesí a v podstatě celý život žil, jak s oblibou říkává "na prahu udržitelnosti".
Jeho matka brzy podlehla nevyléčitelné chorobě, stejný osud potkal později i jeho první a následně druhou ženu. Obě děti z prvního manželství si našly práci i životní partnery v zahraničí, s vyženěnými dětmi z druhého manželství se nestýká. Žije sám v domku rodičů své první ženy, s minimálním důchodem, starým kocourem a vzpomínkami. A přesto vždy s úsměvem zasedne k našemu stolu v hospodě čtvrté cenové kategorie a otevírá témata filosofická, ekonomická i politická, která umí trefně a vtipně okomentovat. Ovšem nejraději máme ty jeho "obyčejné" historky ze života.
Naposledy nám vyprávěl, jak se stravuje. Jeho nejoblíbenější surovinou v kuchyni - kvůli ceně - je droždí. "Taková malá kostička za sedm korun a vykouzlíte z ní několik jídel. Mám ji tak rád, že už jsem jí odpustil i ten její smrad," a vybalil na nás sedm receptů z droždí. Jídelníček na celý týden, od kvasnicové polévky přes drožďovou pomazánku po karbanátky.
"Dnes mám ale krizový den, v našem obchodě neměli droždí, jsem hodně nakvašenej," zakončuje svou gastronomickou vyprávěnku. "A co tedy budeš vařit?" ptám se.
"Co dům dal a plíseň nesežrala. Mám tam dvě brambory, zbytek zelí, kousek ještě nezeleného gothaje. Žranice z lepenice."
Dopije si své jedno pivko a jde domů s úsměvem vařit. Mám ho rád. A tak, kdybyste měli tipy na jídla za pár kaček, dejte vědět, Mirek bude mít radost. A možná nejen on.
