Falešné vzpomínky. Věříme tomu, co vůbec není pravda
Ilustrační foto: Pixabay

Falešné vzpomínky. Věříme tomu, co vůbec není pravda

29. 11. 2022

V mnoha rodinách se tradují historky, které jsou během let zveličovány, interpretovány jinak, takže ve výsledku jejich posluchači věří něčemu, co se vůbec nestalo. Věří jim i jejich vypravěči. Jev, kterému se říká implementovaná paměť, případně falešné vzpomínky, je velmi častý.

Tenhle pozoruhodný problém je často dáván do souvislosti se švýcarským psychologem Jeanem Piagetem. V dětství část slýchal historku, že když mu byly dva roky, kdosi se ho pokusil unést, ale nepodařilo se to díky hrdinnému zásahu paní, které ho hlídala. Psycholog tak celý život vyprávěl o tom, že si pamatuje, jak ho statečná chůva bránila, jak ho zachránila. Historku průběžně vylepšoval, dodával k ní podrobnosti. Jenže pak se stal malér. Chůva krátce před smrtí přiznala, že si to všechno vymyslela. Prostě se chtěla udělat zajímavá, získat uznání. Vůbec nikdo se kluka unést nepokusil.

Jenže on byl přesvědčený, že to skutečně zažil a protože se ve své profesi věnoval lidským duším, hledal vysvětlení. Časem došel k závěru, že není sám, kdo takto uvěřil něčemu, co se nestalo. Nejde o nějakou důvěřivost, labilitu, manipulovatelnost. Jde o jev, který se v různých podobách projevuje velmi často.

Psycholožka Elisabeth Loftusová na toto téma dělala řadu pokusů a shrnula je takto: „V situaci, kdy účastníkům experimentu blízcí lidé sugestivně líčí nějakou událost, dvacet až třicet procent z nich nejen přiznává, že se tato podsouvaná fiktivní událost z období jejich dospívání skutečně stala, ale jsou schopni ze své paměti přihodit i další související vzpomínky.“

Typický příklad? Člověk v dětství zažil rozvod rodičů. Pamatuje si nějaké hádky, dusnou atmosféru. Pak vyrůstal s matkou. Ta mu často říkala, že tatínek o něj nejeví zájem, že je zlý, že je oba bil.

„Až do svých třiceti let jsem žil v přesvědčení, že mě táta bil a choval se krutě i k mámě. Vyprávěla mi o tom, totéž mi říkala i babička z její strany. Já si vybavoval scény, kdy máma křičela, táta křičel. Někdy se mi zdálo o tom, že táta stojí nad mou postelí, napřahuje ruku a chystá se mě udeřit,“ vypráví pětačtyřicetiletý Petr a pokračuje: „Až v dospělosti, v době, kdy jsem se ženil, mi babička řekla, že i to s mámou vymýšlely, protože nechtěly, aby se se mnou táta stýkal. Neodpustily mu, že si našel novou ženu, že nás opustil. Trestaly ho tím, že ve mně vyvolaly dojem, že je zlý člověk a já se s ním proto nechtěl stýkat. Vždy, když si mě chtěl vzít, já jsem odmítl. Časem náš vztah ochladl. Až nedávno jsme k sobě zase našli cestu. Z mnoha dalších zdrojů jsem si ověřil, že táta nebyl nikdy násilník. Ale já ty historky o tom, jak k nám byl krutý a jak jsem se v dětství měl špatně, šířil a vylepšoval. Věřil jsem jim tak, že jsem měl pocit, že jsem to skutečně zažil.“

Psychologové se s tímto typem falešných vzpomínek setkávají často. „Jde o zavržení jednoho z rodičů. Druhý, takzvaně programující rodič potomkovi namluví o zavrženém rodiči co uzná za vhodné. I když se třeba nic z popisovaného nestalo a bylo to jinak, dítě informaci převezme, začne jednoho z rodičů bezdůvodně odmítat a zavrhovat,“ popsal problém implementované paměti psycholog Tomáš Novák.

Falešné vzpomínky či implementovaná paměť často souvisejí i s tím, že se člověk někdy chce dělat zajímavější, lepší. Pamatuje a dál předává tedy jen to, co se mu zdá vhodné, zajímavé, zážitky si upravuje a časem přijme za své i ty, které vůbec nejsou skutečné. Vytváří tak obraz toho, jak se něco odehrálo podle něj, jak si to představuje on, akorát, že okolí je přesvědčeno, že jim popisuje realitu. A zajímavé je, že je o tom přesvědčen i on sám. Právě v tom se falešné vzpomínky liší od lhaní.

„Jde o pozoruhodný a častý jev, jenže mnoho lidí si vůbec neuvědomuje, že se jich týká. Často jsme celý život v zajetí představ, které považujeme za realitu, přestože se vše odehrálo jinak,“ uvedla v jedné ze svých prací psycholožka Kristina Sarisová, která se tímto problémem zabývá.

Na toto téma existuje jeden pěkný citát. Jeho autorem je malíř Salvador Dalí: „„Rozdíl mezi pravými a zkreslenými vzpomínkami je stejný jako u bižuterie – jsou to právě falešné klenoty, které vypadají více jako pravé, protože se více lesknou.“

Každopádně je vhodné nezaměňovat falešné vzpomínky s obyčejným lhaním. Jestliže někdo vypráví něco, o čem je přesvědčen, že se to stalo a někdo druhý ví, že nemá pravdu, opravdu to nemusí znamenat, že dotyčný lže, snaží se upoutat pozornost či sleduje nějaký jiný cíl. Dost dobře může jít o to, že tomu skutečně věří. Jeho vzpomínky jsou prostě falešné.

 

 

historie psychika vzpomínky
Hodnocení:
(4.9 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Lenka Kočandrlová
Psala jsem si deník, denně od 13 do asi 30 let.Někdy si čtu ty dávné příběhy,ze školy,z domova a někdy se nestačím divit,jak jsem si to pamatovala a jak to bylo doopravdy - co jsem si o tom hned tehdy napsala....
Vlasta Ledlová
Falešné vzpomínky velmi pěkně popisuje spisovatelka Viktorie Hanišová ve svém novém románu Rekonstrukce. V postatě jde o to, že jsou nějakému člověku podsouvány historky ze společné minulosti, ve kterých vystupuje i “falzifikátor”. Ten tyto historky několikrát při různých příležitostech danému člověku opakuje a ještě je vylepšuje. Dotyčný člověk po čase přijme tuto vymyšlenou historku za svou a je si jistý, že onu historku opravdu prožil. Takhle uvěřili vojáci, že s nimi bojovala ve válce jistá žena, která ale prokazatelně v daně době bydlela daleko od míst, kde měla bojovat a nikdy svoji vesnici neopustila. Pouze se chtěla po válce zviditelnit a získat výhody válečného veterána.
Jarmila Komberec Jakubcová
Spisovatel Karel May si prý všechny příběhy vymyslel a přesto to byl jeden z nejčtenějších autorů Tak i další spisovatelé.
Jan Zelenka
Stává se to běžně. I já si někdy přidám ke vzpomínce něco navíc. Musím ale upozornit, že to nebývá ve snaze o vlastní exhibici, ale je to spíš u mého psaní literární fabulace, kdy na základě určitých vzpomínek tvořím nějaký příběh.
Irena Mertová
Mohu potvrdit, za celý život se mi nepodařilo vymluvit dceři její "vzpomínku", že jsme ji jako malé dítě dali koupat do vany s vánočními kapry - což se nestalo...
Eva Kopecká
Zajímavý článek. Ono kde co bylo, kdy se to stalo, jak se co udělalo, tam se vzpomínka může zkreslit. Co ale v člověku asi zůstane, je dojem z té události. Ten je pod kůží, ten se nezmění. Vzpomínky z dětství, vzpomínky na časové etapy života, na profesní a zdravotní změny se časem tak trochu upraví. Jak to bylo to náročné, se posune léty do pozice, nakonec se to nějak zvládlo. Je fakt, že některé zážitky by člověk nejraději vymazal a bez některých zkušenosti by se byl rád i obešel. Časem, když vidí a zhodnotí ty dopady, si sám pro sebe řekne, že měl udělat úplně jinak. No ovšem v životě je všechno hned naživo. Nanečisto se žít nedá...
Věra Ježková
Takže nejde ani tolik o falešné vzpomínky, ale o to, že si někdo vymýšlí a my tomu uvěříme. A pak tyto příběhy předáváme dál a s tím, že je ještě trochu „vylepšíme“. Skutečně falešnou vzpomínku bych chápala tak, že si něco nějak pamatuji a po nějaké době zjistím, že se má vzpomínka poněkud lišila od skutečnosti. Např. jsem se po mnoha letech vrátila k přátelům, u nichž jsem jako dítě trávila prázdniny. A viděla jsem, že některé části domu jsem si pamatovala špatně. Nebo jsem nedávno hledala přesné znění citátu autora A. Citát jsem našla, ale jeho autor byl jiný.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.