Falešné vzpomínky. Věříme tomu, co vůbec není pravda

Psala jsem si deník, denně od 13 do asi 30 let.Někdy si čtu ty dávné příběhy,ze školy,z domova a někdy se nestačím divit,jak jsem si to pamatovala a jak to bylo doopravdy - co jsem si o tom hned tehdy napsala....

Falešné vzpomínky velmi pěkně popisuje spisovatelka Viktorie Hanišová ve svém novém románu Rekonstrukce. V postatě jde o to, že jsou nějakému člověku podsouvány historky ze společné minulosti, ve kterých vystupuje i “falzifikátor”. Ten tyto historky několikrát při různých příležitostech danému člověku opakuje a ještě je vylepšuje. Dotyčný člověk po čase přijme tuto vymyšlenou historku za svou a je si jistý, že onu historku opravdu prožil. Takhle uvěřili vojáci, že s nimi bojovala ve válce jistá žena, která ale prokazatelně v daně době bydlela daleko od míst, kde měla bojovat a nikdy svoji vesnici neopustila. Pouze se chtěla po válce zviditelnit a získat výhody válečného veterána.

Spisovatel Karel May si prý všechny příběhy vymyslel a přesto to byl jeden z nejčtenějších autorů Tak i další spisovatelé.

Stává se to běžně. I já si někdy přidám ke vzpomínce něco navíc. Musím ale upozornit, že to nebývá ve snaze o vlastní exhibici, ale je to spíš u mého psaní literární fabulace, kdy na základě určitých vzpomínek tvořím nějaký příběh.

Mohu potvrdit, za celý život se mi nepodařilo vymluvit dceři její "vzpomínku", že jsme ji jako malé dítě dali koupat do vany s vánočními kapry - což se nestalo...

Zajímavý článek. Ono kde co bylo, kdy se to stalo, jak se co udělalo, tam se vzpomínka může zkreslit. Co ale v člověku asi zůstane, je dojem z té události. Ten je pod kůží, ten se nezmění. Vzpomínky z dětství, vzpomínky na časové etapy života, na profesní a zdravotní změny se časem tak trochu upraví. Jak to bylo to náročné, se posune léty do pozice, nakonec se to nějak zvládlo. Je fakt, že některé zážitky by člověk nejraději vymazal a bez některých zkušenosti by se byl rád i obešel. Časem, když vidí a zhodnotí ty dopady, si sám pro sebe řekne, že měl udělat úplně jinak. No ovšem v životě je všechno hned naživo. Nanečisto se žít nedá...

Takže nejde ani tolik o falešné vzpomínky, ale o to, že si někdo vymýšlí a my tomu uvěříme. A pak tyto příběhy předáváme dál a s tím, že je ještě trochu „vylepšíme“. Skutečně falešnou vzpomínku bych chápala tak, že si něco nějak pamatuji a po nějaké době zjistím, že se má vzpomínka poněkud lišila od skutečnosti. Např. jsem se po mnoha letech vrátila k přátelům, u nichž jsem jako dítě trávila prázdniny. A viděla jsem, že některé části domu jsem si pamatovala špatně. Nebo jsem nedávno hledala přesné znění citátu autora A. Citát jsem našla, ale jeho autor byl jiný.