Holčička na mě upřela oči tak tmavé, že nebylo vidět zorničky a dívala se hloubavým pohledem dospělého člověka, pohledem pronikala až na dno duše, a já si uvědomila, že poprvé v životě mě nemluvně uvedlo do rozpaků. Co si asi myslí, napadlo mě a pochopila jsem. Dítě si se mnou povídalo, beze slov, a já byla za tu vzácnou chvíli vděčná. Závěrem mě pravnučka obdařila úsměvem a zvědavě pokračovala ve zkoumání ostatních narozeninových hostů.
V životě jsem si mnohokrát položila otázku: "Máme si vůbec co říci?" Vždy jsem byla málo sdílná, uzavřená. Jako jedináček vychovávaný přísnou asketickou matkou a malinko lehkovážným otcem, sice v láskyplném prostředí, ale bez objetí a konejšení ve chvílích trápení a smutku, jsem se naučila vnímat energii, náladu a projevy emocí bez zbytečných slov. Stejně jako moje matka a její matka i prababička. Málomluvnost se dědila v naší rodině v ženské linii a jako genetický defekt ovlivnila můj soukromý, společenský i profesní život. Bohužel přešla i do další generace. Tak bezpočet laskavých a moudrých slov, slov pochopení, lásky a povzbuzení zůstalo nevysloveno. Možná mí předci něhu a hýčkání nepostrádali nebo na to neměli čas, většinou žili v početných rodinách, ale já se od malička cítila osamělá. Chvíle strávené ve větší hlučné společnosti nebo s upovídanými kamarádkami byly příjemným zpestřením, ale účelově jsem je nevyhledávala.
Po mnoha hektických letech, když jsem se naučila navodit rovnováhu vnějších a vnitřních sil a pustila si k tělu klid, jsem konečně pochopila hloubku a sílu vzájemné rodičovské, sourozenecké nebo přátelské komunikace, navzdory častým přetvářkám. Pochopila jsem, že mlčení nemusí být vždy zlatem, jak se nám snaží namluvit známé přísloví, ale mnohdy je tichým zabijákem vztahů.
