Pořád je lepší se kamarádit ve dvou, než žít sám. A to nejen ve třiceti letech.
Po čase jsem zjistil, že se kamarádím s tím klukem možná o něco víc než s jeho mámou. Evidentně postrádal ve své rodině mužský element. I když jsme se vídali jen občas, dával mi svou přízeň nepokrytě najevo. Dokonce se mnou chtěl i spát. Ale to by byl problém. Nebylo tam už místo.
Když jsme vešli do lesa nebo kamkoli mimo civilizaci a zvědavé oči jeho kamarádů, chytil mě za ruku a pořádně ji celou dobu tiskl. To by si před kamarády vůbec netroufl. Shodil by se před nimi. Jsem přece tvrďák, ne?
Jdeme, ruku v ruce lesní cestou, Pepa se pořád směje a cosi mi povídá, les voní stromy a létem a já cítím něco zvláštního, co vyzařuje z toho kluka.
„Pojď, něco ti ukážu, jo,“ řekl mi najednou a táhl mne na malou mýtinu na kraji lesa.
„Sem chodíme kouřit a tady máme svou skrýš,“ a odhrnul velký drn, zakrývající dutinu ve starém pařezu.
Po této jeho zpovědi jsem si vůbec netroufl klukovi cokoli vyčítat. Takoví malí kluci žijí totiž úplně jiné životy než my dospělí. A daleko bohatší než kdekterý milionář. A tak jsem vzal tento fakt zcela vážně na vědomí. Něco jsem o tom tehdy ještě věděl. Třicet není přece žádný věk.
„Že to neřekneš mámě, viď?“, obrátil se kluk na mne.
„Na mou duši, neřeknu. Přísahám. Na holej pupek,“ dušoval jsem se a malý Pepa se uklidnil. Neřekl jsem mámě pochopitelně nic, vždyť jsem přísahal. Na holej pupek.
Pepa byl skvělý. Chodili jsme s ním a jeho mámou občas i na procházky do nedalekého skalního města a vylezli jsme i na Mariinu vyhlídku a naše občasné soužití spělo k soužití trvalému. Pepa byl prostě skvělý. Jeho máma občas taky.
Jednou, na nákupech v Praze, zrovna když jsme kamsi mířili plnou tramvají, se kluk náhle ke mně obrátil a na celou tramvaj nečekaně zahalekal:
„Já tě chci mít za tátu!“
V té chvíli jsem byl naměkko. A celá tramvaj se v pohodě rozesmála. To je přesně ta chvíle, kdy se člověk nezmůže ani na slovo a toho malého jen pevně obejme.
Ale jak už to občas v životě bývá, tak ten je plný paradoxů a nečekaných chvil. A právě jedna z těchto chvil nás poslala časem každého na jinou cestu. Dialektika života je nevyzpytatelná. Netřeba to rozebírat. Ten, skoro padesátiletý, příběh je u konce.
Na Pepu vzpomínám ale moc rád. Jako by to byl můj Pepa. Vlastní Pepa. Vážně. Přísahám. A na holej pupek.
* * *
