Příběhy starých fotografií: Cesta snů aneb za totáče stopem po Švajcu

Blani, zajímavý článek o tvé odvážné cestě. Já bych neměla odvahu v cizině stopovat, ale doma jsem s kamarádkou stopem jezdila. Ale asi to bylo tím, že jsem nebyla jazykově vybavená. Moji synové tak v r. 1991 projeli celou Velkou Británii.

Mládí,zvědavost,odvaha.

Vlaďko, ono to je spíš o tom příběhu, než o tom, kde to je. A dá se určitě vydedukovat, kdo je kdo. Helenka, její děti, tchyně, kamarádka blondýnka, pan podnikatel se sklem, jeho manželka, dcera, vnučka a já. Na silnici a v cabrioletu je to taky jasné. Tak snad to koupání - Ponte Brolla. Fotek mám hafo a popis celé cesty by vydal na knihu. Ale o to mi nešlo. Tož tak.

Blanko, vidím, že jsi vždycky byla odvážná děvčica. Muselo to být úžasné dobrodružství, do kterého já bych se asi nepustila. A Švýcarsko miluji, jeho jezera, hory, ledovce… Jezdívali jsme do Lugana, Bernu, Curychu aj. každý rok jako mastňáci k různým přátelům a oni pak recipročně za námi do Prahy. Fotky mají svůj nezaměnitelný zašlý půvab. :-)

Blanko díky. Připomněla jsi mi moji cestu stopem po Francii. I mně bylo tehdy 23 let a po skončení studentské brigády v Alpách jsme jely z Grenoblu do Monaca, Nice a dalších měst na jihu Francie a potom zpátky a vlakem domů. Měly jsme sice výhodu, že jsme uměly francouzsky, ale i tak to bylo hodně dobrodružné.

Zajímavé čteníčko na víkend. Do vinárny U zlatého hada jsem také během studia chodívala, ale o trochu dřív. Já bych se nikdy na takovouto cestu nepustila, na to jsem nikdy neměla. Co takhle popsat trochu fotky, zkoumala jsem, kdo na nich je a kde to je.