Moji nejbližší

Mladí žijí svým životem a my jim držme palce, ať jim jejich plány vyjdou. Kdo má děti v cizině, má to těžší.

Moje dcera také žije s vnoučaty v cizině, ale naštěstí je v Evropě, takže není tak složité se vídat.

Obdivuji Vaše děti, že se nebály odjet do ciziny, daleko od domova. Já jsem kdysi bydlela v Ostravě, byla jsem sama, opuštěná. Po 13-ti letech ještě nevydařeného manželství jsem prchla a dobře jsem udělala. Bohužel obě moje děti tragicky zahynuly, Pavlínka v roce 1994 přecházela cestu tak nešťastně, že ji srazil autobus, bylo jí 12 let. Roman měl v roce 2007 26 let, byl psychicky nemocný a smrt si navodil sám. Dnes už můžu o tom psát, protože je to dávno a už nepláču, musela jsem se s tím vyrovnat a jsem ráda....

Taky máme dvě děti, naštěstí je svět nelákal, jsem ráda, že je můžu kdykoliv vidět, nebo jim zavolat.

Vnímám to podobněa držim palce.

Děkuji za sdílení Vašeho příběhu. Jako matka chápu, že chcete dětem umožnit život dle jejich představ. Dneska jsou skvělé možnosti studia i práce v zahraničí a zároveň nic nebrání se vrátit nebo se navštěvovat a neztratit kontakt. Zároveň si dovedu představit, jak Vám chybí jejich fyzická blízkost. Není to jednoduché a držím Vám palce.

Mladý člověk má své sny, za kterými jde, studuje v cizí řeči, pracuje v cizí zemi, jeho děti nejspíš nemluví česky, jeho rodiče zde žijí sami a on je šťastný... Toto by nebyla moje cesta, své rodiče bych tu nemohla nechat na stáří osamocené.

Každá věc má dva konce. Já jsem nesmírně rád, že mám vnučky od syna ve městě, kde bydlím. Vidím je, slyším je a můžu je každý den pohladit nebo přitulit. City jsou pro mě důležitější než úspěšnost. Naopak dcera působí na misích v Afganistánu, teš v Sýrii a Iráku. Jsem sice na ní hrdý. Umí 7 jazyků a pomáhá lidem, ale radost z toho nemám. Jsem také, ale hrdý na sebe, co jsem v životě dokázal. člověk musí mít rád i sebe a své úspěchy...

Tak držte ty palce. Je to chvályhodné.