Bobina aneb Ten pes mi nesmí do obýváku

Opravdu bych si jí nejraději nechala, ale po Velikonocích si pro ní prý majitelé přijedou. Bude mi to určitě líto, ale nechat si jí nemůžu...bude opravdu moc velká a navíc mi postonávají rodiče...

No vy jste správná rodina❤️. Malé dítě a pejsky???. Evidentně toho obříka milujete jak o něm hezký pišete. Bobteilovi asi nelze odolat?.

Pěkná smečka jste, díky :-) u nás podobně, jak u p. Zuzky, jen říkám, že vlastně bydlíme v psí boudě :-)

Aleno, to nemá chybu, Bobina je moc pěkná. Od dětství se kolem mne motali pejsci a je to dodnes, ovšem upřednostňuji menší plemeno a to je čivava, ale jsem jako ta řidička tramvaje, taky musím, ale nejdřív se vždycky zeptám a pak pohladím a hlavně vyfotím. :-)

Moc děkuji za skvělý milý a laskavý článek. Bobina na první pohled vypadá jak jeden z mých třech bolonáčků. Naši pejsci můžou všude, mnozí říkají že jsme je polidštili :-). Prý jim chybí jen umění stolovat a v packách držet příbor. Bobinu bych si také hned pomuchlala, tak to prosím udělejte za mě!

Krásný článeček, děkuji.

Vyprávění mě moc potěšilo. U nás platí, že bydlíme u koček. Bylo to tak vždy, že když nás opustila kočka, která nás měla hodně "ochočené", říkaly jsme u toho příštího: Ale tomu už to nedovolíme, toho nebudeme polidšťovat atd. A bylo to zase tak, ba více. Vím, že u mnoha lidí je to podobné. A jiní to odsuzují. Zkrátka to tak je.

Bobina je nádherná, hned bych si ji pomuchlala.

Je to už dávno. K padesátinám jsem dostala našeho prvního a posledního pejska Bakulu. Měl svoje křeslo v pokoji u dcery. V obýváku se s námi díval na TV. Do ložnice nesměl. Zlí jazykové tvrdili, že po mojí péči už to ani pes nebyl. Pořád vzpomínám. Děkuju za milý článek.

Znám také, pejsci si nás dokáží ochočit. Kdysi dávno jsme měli boxery. Měli určeno, do kterých místností smí a tolerovali to. Až na Vánoce. Nevím, jak to poznali, ale na Štědrý den prostě vtrhli do obýváku, uvelebili se na koberci u gauče a odmítali se hnout. Po Vánocích opět vyklidili pozice. A to s námi nežili současně, ale po úmrt íprvního jsme si teprve pořídili druhého. Jednou jsme na Sivestra odjížděli, a řešili otázku, kam se psem Barouškem. Dcera měla na Sivestra být v rodině svého přítele, a tak domluvila, že pes bude u nich v předsíni. Paní si vymínila, že opravdu jen dvě noci a nepůjde dál do bytu. Po návratu domů nám dcera referovala - Baroušek byl v předsíni asi hodinu. Pak někdo zapoměl zavřít dveře, pes se vloudal do kuchyně a usedl paní k nohám. Právě u linky chystala chlebíčky. Pes seděl bez hnutí, jen očima sledoval, co paní zrovna držela v ruce. Prý to vydržela asi jen pět minut. Pak psa pomazlila, dostal dobrotku a od té chvíle směl kamkoliv. Kdo zná oči psa boxera, jistě rozumí :-)