Kdo žije podle představ druhých, bývá na konci života nespokojený

Ano Soňo, jak píšeš, jak vidno, někdo nemá, bohužel, rozumový potenciál, i kdyby se rozkrájel…:) smutné..

Je to tak Vando.

Měl by, ale nedělá , buď nechce, nebo nemůže. Každý lidský jedinec je originál a má různý potenciál, Jak vidno

Jedinec zodpovědný za svůj život, respektující životy svých nejbližších, své rodiny, svého příbuzenstva, své vesnice, svého města, své země, vlastně celého světa …respektuje svobodu svou i druhých. Řídí svůj život podle svého rozumu, citu, svědomí…potom nepřipadá v úvahu, aby byl v područí druhého či druhých. Jen děti mají právo, a ze začátku života i nutnost, být závislí na rodičích. Čím dříve získají křídla, tím lépe pro všechny…tak to prostě vidím.

Myslím, že každý by v životě měl v první řadě dělat to co považuje za správné.

Jak jsem napsala, pravda je pro mě jen to, co nosím ve své hlavě a nesoudím druhé za to, co mají ve své hlavě. Ta žena mluví o svých pocitech, neboť ještě nevybředla z vlastního pocitu křivdy. Mladým ženám nezávidím, protože to co ony projevují dnes (odvahu, sebevědomí), já už mám a může o mně říkat/psát kdokoliv, cokoliv.

Žít podle představ druhých? To přece pro svéprávného, samostatně a normálně uvažujícího člověka nemůže připadat v úvahu. Pokud někdo žil podle přání druhého, je to jeho životní tragédie a jeho vlastní slabost. Vzbuzuje lítost. Jistě, že člověk plní přání druhých, rád se přizpůsobuje tam, kde to uzná za vhodné, ale žít podle přání druhých? Absurdní!

Vždyť ta žena neví, co mluví - závidí mladým ženám tu odvahu a zároveň mají brát ohled na druhé, myšleno na rodinu; dobře ji to ta máma říkala - v životě se musí něco vydržet. Jinak pracovat, pomáhat rodičům, se vůbec se šťastným dětstvím nevylučuje, naopak, ale vím, že každý to má jinak :-)

..... šestičlenná rodina 2+4 ....

Já vím, že každý má svoji pravdu, ale skutečná pravda je jen ta, kterou mám ve své hlavě, neboť druhým do hlavy nevidím a povídat si může každý co chce. Běh života je pro mě pouze přítomnost, ale nezapomínám na minulost. V dětství jsem nemohla rozvíjet svoje koníčky, neboť jsem "musela", stejně jako "pětaosmdesátiletá paní Dagmar" pracovat se svými rodiči, aby šestičlenná měla co jíst a dnes mám poslouchat, nebo číst kecy o tom, kdo neměl koníčky za mlada, nemá je ani teď a nudí se? Koníčky znamenají pro každého něco jiného a to, že nezanedbávám svoje "povinnosti" vůči druhým, ještě neznamená, že neumím žít život svůj. Můj život je pro mě vším a proto ho žiji, tak jak žiji, V LÁSCE KE VŠEMU ŽIVÉMU ♥♥♥