Lenka Kočandrlová
28.6.2023 18:19
Takový byl tehdy život....Já taky pletla, ale moje máma - ta pletla,háčkovala (i celé záclony,velké dečky na stůl,šaty), vyšívala,dělala z drátků a korálků takové stromečky,dělala tapiko (vlněné koberečky,co se z nastříhaných vláken všívaly do podložky) a bůhvíco ještě. Dnes už se mi nechce nic tvořit,tak si většinou jen čtu nebo si dělám na zahradě.
Zuzana Pivcová
28.6.2023 17:54
Já nejsem vůbec na ruční práce a nikdy jsem nebyla. Když jsem si během půlročního kurzu němčinářů v někdejší NDR upletla z tamní pravé ovčí vlny 2 svetry, byl to můj největší úspěch. Také jsem se ještě v 2. polovině 70.let naučila drhat. To jsem pak vyráběla vše možné, pro sebe i pro jiné. Závěsy, tašky a kabelky, pásek, náramek, přívěsek na krk, to mě moc bavilo. Pak to ale vyšlo z módy a už jsem se k tomu nevrátila. Vás obdivuji , co dokážete.
Miloslava Richterová
28.6.2023 17:41
Paní Evo, jste můj člověk a fandím Vám. U mne to nebylo z nouze, ale z radosti tvořit originály, dnes by to byla udržitelná móda :-)
Vladislava Dejmková
28.6.2023 17:02
Mám to podobně, jen své výrobky uplatňuji v širší rodiné. V poslední době jsou to háčkované košíky, šatky, polštáře. Něco vyrobit mi přináší radost.
Dagmar Měchová
28.6.2023 16:42
Bylo to doma běžné. Ráda vzpomínám na chvíle s maminkou a sestrou,kdy jsme se učily plést,háčkovat,vyšívat,šít a to co jsme našly v časopisech.... Bohužel mi zdravotní stav už nic takového nedovoluje,ale předala jsem své umění i svým dětem.
Olga Škopánová
28.6.2023 16:36
Jen bych chtěla paní poradit, že své výrobky může prodávat na Fléru. Je to portál pro hand made výrobky a prodej tam není nijak složitý.
Jana Jurečková
28.6.2023 14:50
Já jsem se vrátila k pletení a háčkování v době kovidu. Nebyla to žádná sláva, ale jednoduché věci se dají zvládat. Vzpomínám s láskou na svou tetu. Háčkovala ponožky, ale i nádherné záclony. Vyšívala obrazy, pak je pověsila nad schody. Vychovala 5 dětí.
Stanislava Honcová
28.6.2023 14:26
Jejda!!! Článek jsem dokonce musela nahlas přečíst manželovi. Měla jsem pocit, jak když čtu o sobě ( jsem ročník 1957 :-)). Jen ta trpělivost a pokora pokračovat jako i důchodkyně mi dost chybí. Přesněji - jsem zavalena rozpracovanými projekty ( hlavně šití ) a chybí síla a odvaha dotáhnout je do úplného konce. Dost často zvítězí i mylný pocit, že je lepší pustit se do něčeho nového, než se piplat s tím nedokončeným :-). Ale možná se stanete mým velkým vzorem :-). Myslím, že Váš článek u mne spustí vlnu přemýšlení. A ještě: Jsem šťastná a vlastně i pyšná, že dcera i vnučky ( ač žijí v USA, kde je přístup k životu ještě komerčnější než u nás ) vztah k ručním pracem udržují. A tak, zatímco píšu svůj komentář, a podkroví drnčí šicí stroj a vnučky ( 13 a 15 ) pečlivě tvoří hezká látková pouzdra na drobnosti. Taky mi nabízejí, že uvaří pokrmy, které už zvládnou bez pomoci. Holky se v životě nejspíš neztratí a to mi dělá velkou radost.
Alena Velková
28.6.2023 14:00
Smekám před vámi...já ale bohužel moc šikovná nejsem.
Margita Melegova
28.6.2023 13:39
Rucni prace byl muj konicek, umela jsem nas oblect do neceho co nemel nikdo kolem.
Načíst starší příspěvky