Urob si sám aneb když nebylo nic k mání

Jsem jen o pár let mladší než autorka, ale to je marginální. Babička (1896) mě naučila plést, háčkovat a číst švabach. Maminka zase šít. Nebyla vyučená, ale doba jí naučila. Ovšem ona byla precizní a používala kvalitní látky. Šila nám kabáty, saka, kalhoty. Prostě všechno. Já, jako studentka jsem si po brigádách a vyšmelených bonech koupila originál jeansy. Ovšem k nim jsem za večer ušila nejlépe z praporoviny nebo bytových textilií halenku, košili nebo úplně praštěnou hazuku. Máma tomu říkala šití horkou jehlou a měla samozřejmě pravdu. Sedmdesátky= korálky, žebradlo, kristusky atd.

Asi je nás víc, co si prošly podobným vývojem. Mě maminka naučila plést když mi byly 4 roky, pak jsem pokračovala s háčkováním a babička mě naučila šít. Příze bývaly akrylové, vlna byla vzácná a pokud ano, tak kousala, přála jsem si vždycky mít krásnou přízi v barvě, která se mi líbí, hedvábná příze byl nedostižný sen. K 50.narozeninám jsem si splnila přání a koupila si kolovrat. To mě dovedlo k přírodním materiálům, předení je výborná činnost u televize a když se mě někdo ptá, jak dlouho mi trvalo něco upříst tak to komentuji, že tohle přadeno byly dva filmy. :-) Pak následoval tkalcovský stav, pak jsem založila stránky o tkaní a s kamarádkou stránky o předení a už z toho byl ne koníček, ale přímo kobyla, to je ale na delší povídání, Takže pletení z vlastnoručně upředené příze je zážitek, a vždycky si vzpomenu na maminku, která by jako pletařka z toho byla nadšená, jenže zemřela příliš mladá než aby se toho dožila.

Děkuji za velmi zajímavý a obsáhlý článek. K jeho přečtení jsem se dostala až dnes, ale nedalo mi, abych na něj nezareagovala. Ruční práce jsou mým celoživotním koníčkem, který se stal zároveň i mou profesí. Pletení, háčkování, vyšívání i drhání jsem se naučila sama už jako školačka. K šití jsem se dostala na oděvní průmyslovce, protože jsem šicí stroj vlastnila až v osmnácti letech. Po maturitě jsem pracovala ve svém oboru a když byly u nás textilní závody postupně zavírány, začala jsem se věnovat samostatné oděvní tvorbě. Nebylo to jednoduché a kdybych neměla oporu v manželovi, sotva bych se dokázala touto činností uživit. Na ruční práce jsem nezanevřela, i když jsem ze zdravotních důvodů musela zvolnit tempo, a stále ráda něco tvořím pro radost sobě i svým blízkým.

Máte zlaté ruce paní Evo, nesmírně si vážím žen, které umí šít, plést, háčkovat a ještě i výtvarničit. Je to ohromné nadání. Moje maminka byla také taková, já už tolik talentu, píle a vytrvalosti v tomhle směru nezdědila. Ale také jsem pletla na své synky, dečky háčkovala. Možná v zimě zkusím nějakou dečku, ale to si říkám každou zimu .

Jejda, to bylo dlouhé, ale jak jsem stále četla a četla, přišlo mi líto, že na titulce nebyla žádná vaše "výroba" :( a jak jsem dočetla, přece jen mě potěšil andílek, je přímo božský :))) Prostě krasavec s láskou zrozený ❤ Jste moc šikovná. Já v životě uháčkovala jednu dečku díky hodné sousedce v dětství, na syna upletla pár svetrů a připomněla jste mi, jak se těžko sháněly látky. Tak já jsem synovi ušila krásnou mikinu z maminčiných, podotýkám - nových- tzv. bombarďáků :D a výhrou bylo, že jsem nějakým zázrakem sehnala i náplety, no a úžasná mikina byla na světě! A Eriky jsme také ještě donedávna měli, dokonce byl na ně pořadník a museli jsme se prokázat tehdy ve stavebninách nějakým lejstrem, že stavíme. Nabídli nám 6 druhů obkladaček a Eriky z nich byly nejhezčí :) Držím vám pěsti a pozdravuji vaše šikovné ruce!

Také jsem dříve pletla, háčkovala, vyšívala, drhala, ale i šila. Dnes už se věnuji spíše zahradě.

To bylo krásné povídání. Po celou dobu jsem myslela, že píšete o mně. Jsem ročník 1945 , tak tu dobu moc dobře pamatuji. Pletení, háčkování, vyšívání , to mě naučila maminka a když jsem se vdala, moje tchýně , která dostávala od příbuzných v NSR časopis Burdu, naučila mě i šít podle návodu. to byl začátek, pak jsem navštívila několik krátkodobých kurzů pro amatérky, kde jsem se zdokonalila natolik, že jsem si dovedla ušít kostýmkové šaty i s podšívkou kabátku, šila jsem si plesové šaty, sukně, halenky a dceři jsem ušila krásné svatební šaty z bílého šifónu. Svetrů jsem upletla nepočítaných. Vyšívaný ubrus mám stále. Z šití už jenom opravuji, nevidím dobře a také se to cenově nevyplácí. Látky jsou moc drahé.

Váš článek je balzám na duši. Děkuji a přeji hodně radosti z tvoření.

Ručním pracím jsem se v období, kdy jsem studovala, stále věnovala a kupodivu jsem i při studiu tvorbu různých součástí oděvů i bytových doplňků časově zvládala. Vztah k výtvarným činnostem jsem zřejmě zdědila po babičce - ta mi ve svých třiaosmdesáti letech uháčkovala záclonu na okno na koleji, kde jsem jako studentka bydlela. Já jsem nejčastěji pletla - svetry především - ale měla jsem i několikery šaty, kabát obšitý kožešinovými lemy, kalhoty, tašky... a ani Zuzka tehdy nepřišla zkrátka s "modely" ode mne. Postupně, když přibylo povinností učitelky, ubývalo času na výtvarničení. V současné době vezmu jehlice, háček, barvy, korálky atd. do ruky už jen občas.

Ruční práce jsem měla prakticky ráda od svého dětství a mám ráda stále. A snažím se učit i novým věcem. V červenci např. pojedu do Olomouce na kurs papírové krajky a moc se na to těším. Když jsem viděla co všechno dokážou Ti co papírovou krajku tvoří, tak mě málem nad tou krásou i oči z důlků vypadly.