zuzana šišková
8.7.2023 22:42
Dobrý večer paní Hano, otevřela jste šuplíček mých nejniternějších vzpomínek. Vzpomínek, kde si člověk schraňuje to, co jej v životě nejvíc zasáhlo. Vaše vyprávění je tak moc podobné mým vzpomínkám. Čas od času si je promítám v soukromém kině své hlavy, ale nedokázala jsem se z nich vypsat a tak odlehčit své hlavě. Vaše vzpomínky, vyjádřené s hlubokým citem a přirozenosti, mi moc pomohly najít ve vzpomínkách z odchodu maminky rovnováhu, která nebolí. Děkuji.
Ludmila Černá
8.7.2023 17:55
Výstižně a krásně jste to popsala. Je smutné ztrácet své blízké. Když odejde máma, je to takové definitivní "dospění".
Oldřich Čepelka
8.7.2023 15:24
Život a smrt jsou jako řeka a moře. (Chalíl Džibrán, libanonský výtvarník a básník ) . Smrt může přežívat pouze jako součást životů těch, kteří žijí. (Kenzaburó Óe , Nobelova cena za literaturu 1994)
Dana Puchalská
8.7.2023 15:17
Moc hezký a citlivý článek.
Blanka Lazarová
8.7.2023 14:56
Paní Hano, váš velmi emotivní článek mě dovedl k vašim dalším článkům a vašemu blogu. Děkuji za vaše vzpomínky, úvahy o životě i povídky. Ráda jsem vás jejich prostřednictvím poznala.
Jarmila Komberec Jakubcová
8.7.2023 12:09
Velmi pěkně napsané vyznání.
Marie Bartošová
8.7.2023 11:50
Paní Hano, Vaše procítěné vyznání mne rozplakalo. Také já věřím, že se se svými drahými jednou, až už nebude nic bolet a trápit, setkám...
Zuzana Pivcová
8.7.2023 11:34
Když si pomyslím, že naše maminka odešla již před 46 lety, je to úplně nepřestavitelné. Většina vrstevníků mohla mít rodiče ještě o 30 - 40 let déle. Ale smutek z odchodu nejbližšího je vždy, ať je to v mládí nebo v pokročilejším věku. Děkuji, Haničko.
Jan Zelenka
8.7.2023 11:03
Máme to všichni podobné. Naši blízcí přicházejí a odcházejí. Jak napsal Wolker v jedné své básni - Smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého.
Jana Stašková
8.7.2023 10:03
Paní Hanko,vždy je velmi smutné když odejde člen rodiny. V září to bude deset let,co mi navždy odešla maminka. Velmi trpěla bolestmi artrozy, bylo nesnesitelné a bezmocné dívat se jak trpí. Když opustila tento svět, bylo to pro ni vysvobození. Během dvanácti měsíců jsem na druhý břeh vyprovodila švagrovou ,svého přítele, bratra a dokonce i syna. To bylo nejhorší,co mne mohlo potkat, hodně dlouho jsem se z toho vzpamatovávala. Před rokem a půl jsem se navždy rozloučila s devadesátiletým tatínkem. Na poslední návštěvě jsem ho obejmula a netušila jsem,že je to obejmutí poslední. Neskutečnou bolest slovy nelze popsat. Život musí jít dál, mám tu děti,vnoučata i sourozence. Mám ještě pro koho žít a to samé přeji Vám paní Hanko.
Načíst starší příspěvky