Zase toulám se po cestě heřmánkové, 
 z té vůně hlava se točí, 
 na loukách rudá v bílé se ztrácí, 
 z dálky se řeka ozývá, 
 šumí a bublá, k sobě mě volá.
Zase spěchám k vodě stříbrné
 kde vodní růže září,
 bílé, červené i růžové leknínů květy
 kořeny ve vodě smáčí, 
 ke slunci otáčí tváře, 
 s posledním slunečním paprskem k sobě se stulí,
 v temné noci vodní hladinu jen zelené kruhy zdobí.
 Zase z té krásy oči bolí. Zase jsem bohatá.
Stejná je cesta a přec jiná…
 
		 
                         
                         
                         
                         
                         
							 
							 
							 
							 
							 
							 
					 
					 
					 
					 
					 
             
								 
								 
								 
								 
								 
								 
								 
								 
								 
								