Jak jsem jel na traktoru podepsat 2000 slov

„Již jako dítěti se mi příčilo, když mi někdo něco nakazoval. Vzpouzel jsem se, když jsem měl něco nařízeno či to bylo povinné.“ V tomto jsem s vámi na tom stejně i v dospělosti. K manifestu 2000 slov jsem se dostal na sociálním zařízení pro manuálně pracující. K potřebnému úkonu tam nalezl nepoškozený výtisk Rudého práva. Ten manifest jsem si přečetl pozorně kompletně celý, na rozdíl od většiny spolupracovníků, kteří měli své starosti a nezaujalo je to. Po návratu na pracoviště jsme byli svolávání k mistrovi do jeho kanceláře. Nechtělo se mi, potřeboval jsem dohnat ztracený čas v úkolové mzdě, tedy nejdu. Musíš, je to povinné! A proč? Že máme něco podepsat. Když povinně podepsat, tak to bude asi o bezpečnosti práce, tak přijdu o chvilku později. Ne, musíš hned, všichni už to podepsali, tak dělej! Tak se ptám těch odcházejících. Že jenom podpis do společné listiny na podporu. Ne nečetli jme to, je to moc dlouhé. Ale já to četl celé, ale proč hned a povinně? Ať je to cokoliv, nesnáším slovo musíš a povinně. Tak jsem se sám vyobcoval z kolektivu soudruhů na společném díle pracujících, stejně smýšlejících, jenom více ochotných.

V r. 1968 mi bylo 13,byla jsem na návštěvě u tety. Hned ráno nám (mně a sestřenici) teta řekla,že jsme okupovaní a je válka.Začala jsem brečet,že už se nedostanu domů a neuvidím rodiče a sourozence....Odpoledne jsme šly zírat na ruskou kolonu,tam mi přejeli nohu,byla jsem v nemocnici asi týden,pak se sádrou,domů jsem se dostala někdy druhý týden v září....Co se týče pionýra,tak tam někdy v 5. třídě brali kromě propadlíků každého a zvláště ty,co se učili dobře.Já tam nechtěla,ani na slibu jsem nebyla, tak mi dali šátek,odznak a legitimaci později jen tak do ruky ,a bylo. Na schůzky jsem nikdy nechodila,neboť byly v den ,kdy jsem měla hudebku a ta se platila,takže máma řekla,že na pionýra zkrátka chodit nebudu. Nikdy z toho problém nebyl, ani z toho,že jsem nešla do SSM. Moji rodiče byli tzv. bezpartijní,jak se tehdy psalo do dotazníků.

21. srpna 1968 byl slunný den. Měla jsem 10 let a opatrovala jsem bratra, který spokojeně v kočáře třepal nožkama. Trochu jsem mu záviděla. Po cestě jezdily ruské auta, jela celá kolona. Ale nějak mě to nezajímalo a vůbec jsem ty události neprožívala. Díky za hezké vzpomínky.

Poněkud tendenční příspěvek o správné politické orientaci.

Nepřesvědčil? A do KSČ jste vstoupil nebo ne?

Tak nějak článek o ničem