Hana (68 let): Rodina mě odsoudila, protože jsem se nepostarala o manžela
Ilustrační foto: Pexels

Hana (68 let): Rodina mě odsoudila, protože jsem se nepostarala o manžela

12. 9. 2023

Jednou jsem někde četla, že pokud se někdo nestaral o těžce nemocného seniora odkázaného na pomoc druhých, nemá právo odsuzovat nikoho, kdo to nezvládl. Tak se tou větou nyní utěšuju. Nezvládla jsem se postarat o muže, který trpí těžkou demencí a dalšími potížemi.

Prožili jsme spolu téměř čtyřicet let. Naše manželství nebylo ideální, svého času jsme spolu zůstávali jen kvůli dětem, ale nakonec jsme spolu i zestárli. Uvažovala jsem o rozvodu na stará kolena, ale převážila racionální stránka věci. Nechtělo se mi řešit dělení majetku, hledání nového bydlení, prostě jsem se rozhodla, že to s Jiřím nějak doklepeme. On měl svoje zájmy, já svoje, každý jsme už léta obývali svůj pokoj a stali jsme se spíše přátelsky se chovajícími spolubydlícími než skutečnými partnery.

Léčil se s rakovinou lymfatických uzlin, to jsem se o něj starala, seč bylo v mých silách a byli jsme šťastní, že nad nemocí zvítězil. Jenže pak po letech přišla horší zkouška. Postupně začal být divný. Zapomínal věci na zvláštních místech, byl nevrlý, často používal vulgární slova, což dříve nedělal. Přečetla jsem si pár článků o demenci a podobných chorobách a bylo to jasné. K lékaři jít odmítal. Jeho stav se zhoršil tak, že byl agresivní i na jiné lidi. A pak přestal být soběstačný.

Nechci zacházet do podrobností, myslím, že každá žena, která se někdy starala o muže, který potřebuje měnit pleny a ještě jí u toho sprostě nadává, ví, o čem je řeč. Stokrát jsem si říkala, že on za to nemůže, že je zlý, že to je ta hrozná nemoc.

Táhli jsme to tak přes rok. Byla jsem vyčerpaná, začala jsem mít potíže se žlučníkem, vypadala mi velká část vlasů, bušilo mi srdce, až jsem myslela, že mám infarkt a skončila jsem v nemocnici. Lékař mi řekl, že se zničím, že Jiřímu už stejně nepomůžu a že nejlepší pro něj by byla specializovaná péče. Lékař také doporučil, aby byl zbaven svéprávnosti.

Když jsem dceři a synovi řekla, že bychom se měli začít poohlížet po nějakém zařízení, řekli, že tátu do žádného chudobince nedají. Odmítli jít se mnou k lékaři, nechat si vysvětlit, jaké jsou možnosti, poslechnout si jeho doporučení. Dívali se na mě, jako bych byla prašivá mrcha, která se nechce starat o jejich tatínka.

Několik měsíců se nedělo nic. Jiří chátral, já chátrala. Po večerech jsem brečela. Opravdu jsem byla na pokraji sil. Nebyla jsem schopná s ním manipulovat, zvednout ho, už z něho byl ležák. Pořídili jsme domů polohovací postel, vozík, ale Jiří mi nepomáhal, abych ho na něj dostala, naopak se tomu bránil, dokonce mě i uhodil. Děti stále trvaly na tom, že žádný domov pro seniory shánět nebudou. Dcera chodila na návštěvy. Poseděla u táty, mluvila na něj a pak vždy řekla, že to s ním není tak špatné, jak to líčím. Ale nikdy nebyla u toho, když jsem ho přebalovala, myla, když po mně házel jídlo, hrnky s čajem.

Nakonec jsem s pomocí jedné mé známé, jejíž dcera pracuje v oblasti sociální péče, sehnala místo v  zařízení pro lidi s Alzheimerem a podobnými nemocemi. Už předtím měl Jiří přiznaný příspěvek na péči čtvrtého stupně, což dokazuje, že jeho stav je vážný. Na pobyt teď padne celá jeho penze, celý příspěvek, já za ním často chodím, o čemž on, myslím, už ani neví, a jsem klidnější, zdravější. Opravdu se můj zdravotní stav zlepšil, i když často, když odtamtud odcházím, brečím, protože mi drásá srdce, když vidím, jak se Jiří změnil, co z něj zbylo.

Děti mi při každé příležitosti dávají najevo, že jsem se o tátu nepostarala. Dcera mi sdělila, že jsem ji zklamala, že by ode mě takový sobecký přístup nečekala. Syn také vede řeči typu: každý člověk chce zemřít doma a podobně. Přitom sami za Jiřím zajdou tak jednou za dva týdny, já za ním chodím dvakrát týdně i častěji. Nevnímá mě. Někdy mám pocit, že ano. Sestřičky a pečovatelky tvrdí, že má světlejší a horší chvilky, lékaři mi ale jasně řekli, že stav se bude zhoršovat, že není naděje na zlepšení.

Kamarádka mi říká, ať neřeším, co si o mě kdo myslí a starám se hlavně o sebe, o své zdraví, že jsem udělala správně. Já jsem časem znejistěla. Na jedné straně cítím, že jsem se zachránila. Na straně druhé přemítám, jestli Jiří ví, kde je, co se s ním děje, zda si třeba i on myslí, že jsem ho někam šoupla, abych měla klid. Nebo neví nic a já se trápím zbytečně?

S dcerou a synem se na toto téma moc nedá mluvit, jejich nesouhlas s mým postupem je mezi námi jako němá výčitka.

Tak jsem jako manželka zřejmě selhala a rodina má právo mi to dávat najevo.

Zajímalo by mě, jestli jsou ženy, které mají podobnou zkušenost. Takové, které se taky staraly o muže a prostě to nezvládly, selhaly. Nebo to není selhání? Opravdu nevím.

 

(Pozn. redakce: Napsáno pro neziskový projekt vdovyvdovam.cz. Jméno autorky je na její přání změněno, fotografie je ilustrační)

 

Můj příběh ovdovění rodina
Autor: Redakce
Hodnocení:
(5.1 b. / 29 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Helena Záchová
Nedělejte si výčitky, udělala jste dobře. Sama byste to nezvládla, protože to nejde. A co se týká dětí, měla jste udělat jednu věc: Když Vám nebylo dobře, tak jste měla odjet do lázní a nechat dcery, ať se o tatínka měsíc starají.
Daniela Cachová
Téměř můj případ. Takže určitě nejste sama a jak tak čtu ani já. Horší je, že existuje spousta organizací, které nabízejí pomoc a ve skutečnosti vám nepomůže nikdo. Já jsem skončila v péči psychiatra a zvládla jsem to jen s antidepresivy. A stejně ne zcela. Ty poslední chvíle už mi ani nedovolili v nemocnici, aby strávil manžel doma.
Jitka Caklová
"Vědí ty děti, co to všechno obnášelo?" Bohužel si to mnohdy ve své samolibosti neuvědomuje ani osoba, o kterou je pečováno, aniž by měla Alzheimera.
Marie Magdalena Klosová
Není to selhání. Je to záchrana holého života. Vědí ty děti, co to všechno obnášelo? Nabídli mamince někdy opravdovou pomoc, ne jen krátkou návštěvu? Skoro se mi chce říct, jestli se nestydí takhle soudit. Paní Hano, přestaňte si vyčítat, Muži jste poskytla vše, co jste mohla. Zkuste si teď najít pohodu pro sebe a hlavně se starejte o své zdraví. Máte kus života před sebou. mm
Darina Schmidt
Zaměstnanci pracují 40 hodin týdně. Mezitím mají pravidelný čas na spánek a svůj život. Po práci můžou vypnout. Vy jste musela být v pohotovosti 24 hodin denně bez ohledu na své potřeby. To se fyzicky dlouhodobě vydržet nedá.
Lenka Kočandrlová
Tak si myslím,že vaše děti,až vy budete ještě starší a třeba nemohoucí a nemocná,se o vás postarat nedokážou a dají vás někam do ústavu.Ono se dá kázat o vodě a pít víno,ale když přijde na věc,tak ti největší kritici pod tíhou nemožnosti a neschopnosti padají a ještě rádi se břemene zbaví. Dovedu si představit,co jste si prožila s chorým manželem,ale v zájmu zachování vlastního zdraví vám skutečně nic jiného nezbylo.Myslím si,že dnes je takových obětavých lidí jako jste vy,minimum. Tak se neobviňujte a snažte se být zase trošku šťastná a spokojená a na předešlé útrapy zkuste pozapomenout. Váš muž už je v jiném světě a rozhodně se ničím netrápí a je o něj dobře postaráno. No a ty vaše děti určitě samy prozřou,až nadejde jejich čas,možná nebudou už mít komu se omluvit....
Radmila Coufalová
Soudit by Vás mohl jenom ten, co se sám staral a takový člověk to nikdy neudělá neboť ví, co to obnáší. Starala jste se, dokud jste aspoň trochu mohla a poté našla jiné řešení. Teď dejte do pořádku sama sebe. A také přemýšlejte, jak jednou vyřešíte svůj život až nebudete soběstačná, protože od svých dětí asi žádnou zvláštní pomoc čekat nemůžete. Je to smutné, ale člověk by měl být realista.
Věra Ježková
Moc smutný příběh. Rozhodně jste neselhala. Dělala jste, co bylo ve vašich silách. Škoda, že děti pro vás nemají pochopení. A soudit druhé lidi mají právo jen soudci, aspoň si to myslím. Přeji vám hodně zdraví a pohody do dalších let.
Marie Faldynová
/Péče 24 hodin o člověka opravdu není práce pro jednu osobu. Vaše děti nevědí, co to obnáší, jinak by Vás nemohly takto soudit. Vystřídat Vás nedokázaly, radit umí každý.
Zdeňka Došková
Vážená paní nemáte si co vyčítat .Udělala jste co jste mohla.Svym dětem řekněte ,že když si myslí , že je to tak jednoduché tak ať si taťínka vezmou domů jen na víkend. Ať si to vyzkouší na vlastní kůži a potom mohou kritizovat.Preji hodně štěstí.a nenechte se terorizovat ani od vlastních dětí.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.