Hana Polednová
12.10.2023 20:56
Vlaďko, u mne je dochvilnost samozřejmá, ať jdu kamkoliv. Naštěstí jsme to s manželem měli stejně. Raději někde počkám nebo se projdu než abych přišla pozdě. Tvůj článek mě i hezky pobavil.
Olga Mušková
25.9.2023 10:05
Věra Lišková - nejste sama, jsem to samé a při sjednávání nějakého času rovnou všem říkám, že to bude plus/mínus autobus - 10 minut i víc... Nenadělám s tím nic, přestože rodiče také všude museli být o půlhodinu dříve. Nedávno jsem překvapila kamarádku, byla jsem na nádraží dříve než ona, údivem nemohla popadnout dech a že si to doma zapíše - fajn pocit někoho mile a hlavně nečekaně překvapit :-)
Zdenka Jírová
22.9.2023 00:06
Mám to podobné jako vy. Jsem starší generace, kdy nebyl ani mobil, většinou ani telefon a hodinky byly velmi žádaný dárek. Přesto jsem nikdy nechodila pozdě- maminka netolerovala ani 5 minut. Přesto, že jsem své děti učila stejnému pravidlu, moje starší dcera je stále- i ve svých59 letech - nedochvilná. Už s tím se zaťatými zuby počítám. Je to snad nějaká vývojová vada u těchto lidí. Vždy říkám, máš mobil, alespoň zavolej, že se zdržíš, ale také marně. Co dělat?
Marcela Pivcová
20.9.2023 20:57
Nepatřím ani k dochvilným lidem, ani k těm, kteří zmeškají téměř vše. V práci - tedy ve škole - jsem si nemohla dovolit pozdní příchod, také, když jsem cestovala vlakem nebo autobusem, nestávalo a nestává se mi dosud, že by mi ujel. Spíš přijdu příliš brzy a na vlak nebo autobus čekám, mnohdy není na nádraží nebo na zastávce místo, kde by se mohli cestující při čekání posadit. Na schůzky s přáteli, k lékaři, na veterinu a na své současné aktivity většinou dobíhám "na poslední chvíli" nebo už o pár minut později. Naposled jsem dobíhala minulý pátek na zahájení cvičení jogy a o těch pár minut jsem to nezvládla.
Vlasta Ledlová
20.9.2023 15:08
Vážím si času ostatních a proto se snažím být všude včas. U nedochvilných rodinných příslušníků si domlouvám termíny s patnáctiminutovým předstihem. Když plánujeme společný oběd, odchod, setkání a chci aby se to uskutečnilo např. ve 13.00, domlouvám se na 12.45. Doteď vidím překvapený a protáhlý obličej sestry, která jedinkrát přišla na sraz včas a já naschvál o 15 minut pozdě.
Vladimír Mrázek
20.9.2023 14:47
Dochvilnost je skutečně vynálezem století páry, a to se vznikem vlakové dopravy a jízdních řádů.
Jiří Dostal
20.9.2023 09:36
:-) Katastrofický potenciál času v chování a jednání člověka snad není třeba vysvětlovat zejména zajatcům dochvilnosti a nedochvilnosti, každý okamžik má k obecné realitě časové vymezení předčasného, včasného a opožděného, je možné si svobodně vybrat... :-) :-) :-)
Vladislava Dejmková
20.9.2023 07:14
Děkuji všem za reakce. Snažím se chápat jak dochvilné tak nedochvilné. Nechápu jen odpověď Jiřího Dostála. Na to můj mozek nemá.
Jiří Dostal
20.9.2023 03:38
:-) Děsivě temné téma o katastrofickém čtvrtém rozměru a fatalitě trojjedinosti okamžiku brzy - včas - pozdě. Co říci závěrem...? :-)
Věra Lišková
20.9.2023 01:33
Skoro si netroufám veřejně se přidat na stranu těch,kteří s časem bojují, když je pro nás tak pramálo pochopení. Ne že chodím vyloženě pozdě, ale na poslední chvíli, i s poklusem často. Je pravda, že párkrát mi vlak ujel před nosem, ale čekat dobrovolně dlouhou dobu na nádraží , mi přijde stejně otravné.
Načíst starší příspěvky