Vdova Helena (67 let): Moji blízcí mě kritizují, že málo truchlím
Ilustrační foto: Pexels

Vdova Helena (67 let): Moji blízcí mě kritizují, že málo truchlím

26. 10. 2023

Prožila jsem s mým mužem čtyřicet let. Byly to roky radostné i méně příjemné, jak už to u dlouholetých manželství bývá. Zemřel po dlouhé těžké nemoci. A já se teď dozvídám, že se prý nechovám tak, jak by vdova měla. Údajně jsem nevhodně veselá.

Mám pocit, že kamarádům, dětem a dalším mým blízkým by se líbilo žít v minulých stoletích, kdy bylo striktně dáno, jak dlouho vdova musí nosit černý oděv a neúčastnit se společenských akcí. Doslechla jsem se, že prý dostatečně netruchlím. Povídá se to v našem středně velkém okresním městě, kde každý každého zná. Můj muž byl po roce 1989 nějaký čas místostarostou, ještě donedávna se angažoval v komunální politice, takže nás každý zná. Měla jsem radost, když na pohřeb přišlo hodně lidí, brala jsem to jako důkaz toho, že nepracoval nadarmo, že něco pro lidi udělal, že si ho váží.

Týdny bezprostředně po pohřbu pro mě byly úlevou. Hodně jsme se s manželovou nemocí natrápili, on sám často říkal, že se těší, až odejde, až si vydechnu. Nabádal mě, ať začnu nový život. Doslova říkal: „Nechci, abys byla fňukající vdova, která se nechá litovat. Hned jak zmizím, vyraž na dovolenou k moři.“ Byl silný a já ho za to dodnes obdivuju.

Smuteční hostinu jsem pojala tak, jak by se mu to líbilo. Pouštěly se svižné rockové písničky, které měl rád, žádné plačtivé songy. Kamarádka mi pak řekla, že jsem se chovala příliš vesele. Dcera podotkla, že to byla párty, ne smuteční setkání. Nevidím na tom nic špatného, záměrně jsem chtěla, aby se vyprávěly vtipy, vzpomínalo se na to, co jsme prožili zábavného. Manžel měl rád ironii, humor, rád chodil na rockové koncerty, jezdil na motorce, já vím, že by se mu takové rozloučení líbilo.

Asi dva měsíce po pohřbu mi syn řekl, že mě viděl, jak se s kamarádkou směju v kavárně na náměstí. Že prý je to nevhodné a vypadá to, jako bych byla ráda, že tady táta není. Byla jsem z toho hodně špatná. Tak já jsem doma brečela v noci do polštáře, snažila se svým žalem neobtěžovat okolí, nedělat to nikomu z mých blízkých těžší a syn mě za to zkritizoval.

Dcera mi také řekla, že má pocit, jako bych si oddechla, že už tady táta není. No ano, já si oddechla, že už ho nic netrápí, že mu není stydno, když mu pomáhám s intimní hygienou, že už nemá bolesti. Já si oddechla kvůli něho, protože jsem věděla, jak těžké jeho poslední měsíce byly a jak statečně je zvládal. To ale víme jen my dva.

Povídala jsem si na to téma s kamarádkou, která je také vdova. Má podobnou zkušenost. Říkala, že  jí tchyně a matka vyčetly, že takzvaně málo truchlí.

Nechápu, jak si někdo může přivlastnit právo určovat, jaké truchlení je moc a jaké málo, ale vím, že každý, kdo ztratil partnera, tu zkušenost prožívá jinak. Někdo se uzavře, někdo chce pocity naopak sdílet. Někdo žije vzpomínkami, někdo naopak chce co nejrychleji zapomenout. Ale to je přece přirozené, vždyť jsme každý jiný, každému pomáhá něco jiného.

Hrozně mě mrzí, pokud si lidé myslí, že mě ztráta manžela nemrzí, že mi nechybí, že jsem snad ráda, že už tady není. Nenapadlo mě, že by si lidé něco takového mohli myslet. Na straně druhé, přece nebudu na veřejnosti plakat a nosit černý šátek na hlavě jen proto, aby si báby ze sousedství spokojeně řekly, že truchlím dostatečně moc. Netušila jsem, že v této době ještě někdo řeší, jak by se takzvaně správná vdova měla chovat.

Proto jsem se rozhodla tuto svou zkušenost popsat. Proto, aby si lidé uvědomili, že každý prožíváme různé situace jinak a každý dáváme své emoce jinak najevo. Někdo je nedává najevo vůbec, někdo se je snaží zastírat. Já smutek zastírám veselím, smíchem. Je snad ale na tom něco špatného?

 

Psáno pro neziskový projekt Vdovy vdovám (vdovyvdovam.cz.), autorka si nepřála uvést celé jméno

 

 

 

ovdovění rodina
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.8 b. / 31 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Olga Tomanicová
Milá Heleno, také mi po smrti manžela vyčítali, že nechodím v černém. Ale říkala jsem si co je komu do toho, svůj smutek nosím v sobě, a dávat ostatním najevo jak moc mě trápí jeho odchod mu život nevrátí. Bylo mu 55 let a mě v době jeho smrti 49 let. Ještě než jsme se dozvěděli, že jeho nemoc se nedá vyléčit , tak jsme si říkali jak se ten druhý má žít kdyby se jedním z nás něco stalo.
Monika Monca
"Nechápu, jak si někdo může přivlastnit právo určovat, jaké truchlení je moc a jaké málo." Tuhle vetu se naucte zpameti a rikejte vsem tem hyenam, co maji tu drzost vam mluvit do zivota, vcetene tech nevychovanych fracku = vasich deti.
Šárka HERYNKOVÁ
Nikdo nemá právo Vás odsuzovat! A věřte, že vím o čem mluvím. O svého manžela s demencí (frontotemporální lobární degenerací mozku) jsem se starala 12 let a až do konce. Zemřel v dubnu a bylo to pro něho vysvobození. Nepoznával mne, nevěděl kdo je on sám a neuvědomoval si že žije... To, že jsem se "dokázala" postarat o manžela přičítám tomu, že jeho nemoc přicházela velmi pozvolna. Manžel byl vysokoškolský profesor, člověk nesmírně inteligentní, sečtělý a empatický. První začala odcházet empatie. Ale, jek říkám, pozvolna. Myslím si, že je mnohem těžší postarat se o někoho kdo je jeden den zdráv a druhý den je nesoběstačnou lidskou troskou... Já si na jeho nemoc měla možnost zvyknout. Paradoxně, nejhorší byly první roky nemoci, kdy byl relativně normální... Dlouho kompenzoval nemoc svojí inteligencí... Ale já věděla, že trpí nevyléčitelnou nemocí a bohužel si i uvědomovala jak strašnou nemoc má... a jak nevyhnutelně skončí... Vyrovnat se s tím mi trvalo tři roky. Opravdu hodně náročné byly poslední dva roky.... Přesto si myslím, že mi péče o manžela víc dala, než vzala... Je složité popsat své pocity... Svým způsobem je pro mne život těžký spíš ted. Tolik let jsem se o manžela starala, každý den víc a víc. Teď jsem sama (mám moc hodné dospělé děti, často se stýkáme, ale na "krku jim viset nechci"). Najednou mám spoustu volného času, učím se nikam nespěchat, učím se znova žít jako jiní lidé... Ale je to těžké. Zpátky k příběhu. Rozhodně paní neodsuzuji. A možná je paradoxně i pro jejího manžela lepší, když k němu přijede na návštěvu několikrát za týden, odpočinutá a připravená mu pomáhat a potěšit ho...
Jitka Caklová
Za jakýchkoliv okolností by člověk měl umět být sám sebou, mít především rád sám sebe, nebýt závislý na komkoliv, ani na čemkoliv. Pak vyrovnat jakýkoliv problém sám se sebou (t.j. srdcem) je mnohem snadnější, než "hlavou", s celým širým okolím ♥♥♥
Jan Zelenka
Nechť si každý po ztrátě partnera žije a chová se, jak to má nastavené ve své hlavě. Já jsem, po smrti manželky, nebyl nějaký čas schopen podobných radovánek, jak líčí autorka, ale čas plyne a člověk musí žít. Plnohodnotným životem.
Valeana Šabatová
To co si myslí vlastní děti zamrzí. Bohužel s tatínkem nebyly v době nejtěžší nemoci 24hodin denně a 7 dní v týdnu. Zrovna tak jako ostatní pomlouvači. I já jsem zažila vaši situaci. A chvála bohu za kamarádky a smích. A řídím se "posledním" přáním muže. "Né, že tu beze mne budeš bulet. Kdo se má pak na Tebe ze shora koukat." A tak někdy v tichosti doma do polštáře, neb ten stesk a smutek ze sebe potřebujeme dostat. Přeji hodně opravdových kamarádek a nový elán do života. Ať mají ti naši chlapi tam nahoře z nás radost.
Lenka Kočandrlová
Hmmm,tak některým lidem by bylo možná ještě málo,kdyby se vdova nechala upálit se svým manželem.....a zaživa. Já osobně bych se na řeči vlastních i cizích zvysoka vy....Ono bohužel mrtvého nevzkřísí ani truchlení,ani veselení !!!
Zuzana Pivcová
Když zemřel tatínek, byla jsem po 6. třídě. Maminka oblékla černé vdovské oblečení a to nosila důsledně celý rok. Vím, že jsem z toho byla hodně nešťastná, protože smutek s námi byl tímto způsobem pořád. Když se příští léto najednou oblékla do něčeho svěžejšího, byla jsem moc ráda. Toho dne jsme jely vlakem na výlet do Českého ráje.
Jitka Caklová
Pro paní Evu Kopeckou: Vdova sice nejsem, ale když jsem byla v nesnázích, tak mi nejvíc pomohlo, že nemoudří, neempatičtí a neslušní lidé prostě nemlčeli. Úplně mi stačilo, představit si je ve své situaci :-) :-)
Alena Majcherová
Pro paní Evu Kopeckou : Líp bych to nenapsala !

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.