Jsem knihovnice a nestydím se za to
Ilustrační foto: Pixabay

Jsem knihovnice a nestydím se za to

24. 10. 2023

Nejsem jako knihkupec Vrána, co se ve filmu „Vrchní, prchni!“ hanbil na abiturientském večírku přiznat, že se vyučil knihkupcem a zůstal jím dosud.

Vzpomínám, že já jsem se chtěla ke svému povolání na setkání spolužáků základní školy po čtyřiceti letech hrdě přiznat. Dokonce jsem se na to těšila. Jenže bývalý třídní předseda Loužecký tehdy svévolně porušil tradiční nepsanou programovou náplň abiturientských akcí. V úvodním proslovu se chvíli holedbal svým úspěšným živobytím a pak tvrdil, že není třeba se jmenovitě představovat, neboť nás všechny poznává. Vše, čím se hodláme ostatním pochlubit, si prý můžeme říct při tanci. Hned jsem si představila, jak metrákový bodrý spolužák Jahelka vyzve do kola kardiochirurga Stříbrského, aby mu při ploužáku mohl pošeptat, že dělá na jatkách, a bylo mi jasné, že tento večer žádné bývalé spolužačce čtenářskou legitimaci evidentně nenabídnu.

Rozhodnutí Loužeckého nebylo moc uvážené z více hledisek. Později se mě průběžně otázalo asi šestnáct spolužáků, kdože to držel na začátku řeč, protože se jim předsedu po těch letech vůbec nepodařilo identifikovat. A nevyznamenal se ani sám předseda, když si několikrát v průběhu večera spletl obsluhující personál se členy učitelského sboru a kolem půlnoci vyčítal šatnářce špatnou známku z vlastivědy. Ale to jsem odbočila.

Být knihovníkem je příjemné povolání. Lidi vás mají určitě radši, než kdybyste jim trhali sedmičku vlevo dole, nebo falešně pískali na zobcovou flétnu. V knihovně se kromě jiných ušlechtilých dovedností perfektně procvičíte v abecedě. Nemyslím při čtení knih, na takovou činnost zde paradoxně není místo a své penzum práce na tomto poli již odvedla povinná školní docházka. Ale abecedně jsou řazeni čtenáři, názvy knih, autoři… Každá profese chce svoje. A právě tak, jako průměrně zdatná mzdová účetní na dotaz, kolik je dvěstě šedesát osm krát čtrnáct, bleskově odvětí, že tři tisíce sedmset padesát dva, tak knihovnice prostě ihned ví, že Bohumila Hrabala najde v kartotéce před Victorem Hugem, a že je paní Šťovíčková před paní Žemličkovou, i kdyby Žemličková nakrásně tvrdila, že je před Šťovíčkovou, protože přišla první.

V knihovně se také naučíte být tolerantním a trpělivým psychologem. Otlučeni letitou praxí zjistíte, že je společensky únosnější upozornit čtenářku, že si před lety špatně vybrala manžela, než že si právě špatně vybrala knihu. Nesmíte ani mrknutím oka dát najevo, jaký druh literatury je blízký vašemu osrdí, a ani zdviženým obočím či poklesnutým koutkem rtu neurazit vkus a volbu čtenářovu. Již mě nepřekvapí, když si renomovaná lékařka z fakultní nemocnice pravidelně půjčuje Harlekýnky a svačinářka z továrny na hutní materiál Schopenhauerův životopis. Zdvořile ustát musíte i situaci, kdy si bankovní generální ředitel přijde půjčit Boříkovy lapálie pro vnuka a jeho paní si za měsíc při vracení knihy bezelstně libuje, že to táta přečetl nakonec dvakrát, a jak se u toho pobavil. Uctivá knihovnice by se neměla plácat smíchy do stehen ani poté, co za paní ředitelovou zaklapnou dveře a šupajdí si to přes náměstí s druhým dílem. Někdo zkrátka relaxuje u Jiráskových spisů, někdo u Ferdy mravence. A oboje je správně.

Tvrdím, že je rozhodně lepší, když se osamělá důchodkyně nechá unášet brakovými milostnými trablemi továrníkovy nemanželské dcery Emči, než aby při pohledu z okna na podzimem oškubané břízy sčítala důvody k žití. Taky se přestanete divit požadavkům paní Fejkové, kterou nezajímá ani tak obsah půjčovaných publikací, jako spíš to, aby jí padly pěkně do ruky. Takže jí nabízím zásadně knihy o rozsahu maximálně sto osmnácti stran a pokud možno brožované. Paní Fejkovou zlobí krční páteř, neudrží obézní bichle a nejméně devětkrát si již půjčila Máchův Máj v kolibřím vydání. Panu Františkovi na nějakém tom odstavci navíc nezáleží. Je nočním hlídačem a zbožňuje kynuté detektivky. Což mi připomíná roztomilost sedmdesátileté slečny Pecharové, která se dosud nesmířila s definitivním odchodem Agathy Christie na věčnost a neustále požaduje od ní „něco nového.“

Zaznamenáníhodný je pan Vostrý. Chodí vybírat knihy pro svou ženu. Ještě nikdy manželku s sebou do knihovny pro jistotu nevzal. Mohla by si prý špatně vybrat. Nezajímá jej název knihy, ani děj, nýbrž poslední věta. Musí v ní padnout hubička, a ne facka nebo měna. Milenci se mohou držet za ruce nebo kolébky, a ne zuby nehty, aby si nevjeli do vlasů. Hrdinka smí slzet pod bělostným závojem, ale ne před žulovým náhrobkem svého drahého. Paní Vostrá totiž po zaklapnutí knihy musí hýřit optimismem, že kromě příběhu dopadne dobře i dnešní večer. Jen v tomto rozpoložení pustí manžela na pivo.

A já miluji všechny ty své lidi, kteří pravidelně špacírují blaženě mezi bibliologickými regály a loví z nich pro sebe duševní potravu. Obdivuji jejich apetit a jsem ráda, že těmto strávníkům chutná, ať už konzumují literární škubánky, pomlaskávají nad poeticky nadívanými labutími šíjemi či jen roní sliny u vegetariánských receptů.

Všimli jste si, že už tak dost lidí dnes trpí anorektickou inteligencí, když před duševní potravou dávají přednost hladovce? A tak lituji všechny, kdo z principu nečtou knihy… ne pro to, co v nich nikdy neožije, ale pro to, co v nich postupně odumírá.

Proto mi jsou tak sympatičtí všichni, kdo se nestydí za to, že v dnešní přetechnizované, holografické a virtuální době listují, ztrácejí se v příbězích, aby nacházeli sebe, dotýkají se vázané věčnosti a zcela obyčejně čtou. Vždyť již učitel národů Komenský mínil, že nemilovat knihy, znamená nemilovat moudrost, a nemilovat moudrost znamená stávat se hlupákem.

P.S. Já dodávám, že je sice možné si za spoustu peněz pořídit spoustu čtení, ale nikdy ne sečtělost.

hobby knihy knihy Můj příběh
Hodnocení:
(4.9 b. / 32 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Kopecká
Knihovnice, která svou práci miluje a je s ní sžitá, je terno pro každé zařízení, pro každého příchozího čtenáře. Musí to být krásná práce. A vůbec není potřeba nad ní povyšovat nějaké zdánlivě společenský prestižnější zaměstnání, nebudu jmenovat. Já znám prodavačku, která se snad za pultem narodila. Odhadne na první pohled jak velikost , tak i vhodnost oblečení pro tu kterou zákaznici. Je opravdu fajn, když se povede dvojice druh práce plus zaměstnanec. Nerozlučná dvojka, co k sobě patří. A je radost k takovému člověku přijít zvenčí jako klient, zákazník, i jako začínající pracant. Potkat člověka, co práci dělá s chutí a rád, je opravdu klika.
Alenka Marková
Moc hezký článek, děkuji. Knihy mám ráda celý život, baví mě je číst, prožívat příběhy společně s postavami. Ale co mě opravdu dělá šťastnou, je ten pocit jít do knihovny, procházet se mezi knihami a potom jít domů s náručí plnou knížek. Dnes si zajdu nějaké půjčit, už teď se těším.
Helena Přibilová
Bez knih si svůj život nedovedu představit. Každou volnou chvíli využívám k četbě. Dříve jsem si knihy kupovala, ale když se pro ně doma už nenašlo místo, začala jsem si je půjčovat v knihovně. Nejvíce mě zajímají cestopisy a historické romány.
Blanka Lazarová
Moc hezky napsané. Vyvolala jste ve mně vzpomínky na dětská léta, kdy jsem četla v noci s baterkou pod peřinou. Do knihovny chodím ráda, do knihkupectví už ne tak často, neboť bych tam byla schopna nechat důchod. Knihy kupuji jen vyjímečně. Moje knihovna by je stejně nepobrala.
Martina Růžičková
Super článek! Kalp bývalá knihovnice jsem si ho obvzlášt vychutnala.
Mell Nova
Hezky napsáno, já knihy miluji, do knihovny chodím od mala.Knihy vybírám, podle pocitu, jak mne osloví na pohled, podle názvu, autora. Už jako dítě jsem četla skoro vše i cestopisy, historii , maminka nám knihy kupovala, půjčovala od známých. V devítce jsem v Praze udělala zkoušku na knihovnické škole, ale brali jen 20 z celé republiky, škola v Brně byla tehdy jen pro dospělé. A na knihkupce se dostal většinou ten, kdo měl rodiče, kteří už v tom oboru pracovali. Tak ze mne knihovnice nebyla, ale knihy máme všude, ráda je kupuji jako dárek.
Dana Straková
Děkuji za hezké počtení, po ránu mi to připomnělo, že bych si měla dojít vypůjčit něco na dlouhé podzimní večery. Nebudu to dlouho odkládat.
Magda Škodová
Jako knihovnice "ve výslužbě" a občas na brigádě se vším souhlasím! A opravdu si v knihovně (jako zaměstnanec) moc nepočtete, ale máte třeba novinky z první ruky
Jana Vargová
Hezké a vtipné čtení.
Zdenka Koldová
Zdravím...moc pěkný článek....také velmi miluji knihy,hlavně rodinné ságy.Když ulovím pěknou,zajímavou knížku,tak "neznám bratra".Tím chci říct,že nyní,co jsem už vdova a nemám takové povinnosti /např .vaření/ tak čtu v jakoukoliv denní dobu.Nyní už knihy nekupuji,navštěvuji knihovnu ve spádové obci,kterou vede velice empatická knihovnice paní Lenka H.Knihkupectvím se vyhýbám obloukem,protože nyní je nepřeberné množství titulů a "co kdyby mě něco zaujalo"Nostalgicky vzpomínám na dobu,když jsem i přes nedostatek peněz chodila ve čtvrtek ráno stát frontu na nádraží,kde prodávali již od 5 hodin a já jsem ještě stihla včas nástup do zaměstnání.Je mě líto,že moji potomci o knihy v klasické podobě nemají zájem,tak to příležitostně dávám do knihobudek na nádraží nebo na autobusové zástávce.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.