Nedávno jsem měl přemýšlivý den. Občas takové dny mívám. V takovém dni nemám na nějakou systematickou práci náladu, jen se poflakuji a přemýšlím. Třeba o blbostech. Jeden takový den jsem nedávno absolvoval.
Napadla mne totiž možná až trochu scestná myšlenka. Vybavit si v paměti všechny dívky, ke kterým jsem měl v průběhu svého života nějaký větší citový vztah. A tak jsem si nalil sklenku merlotu a postupně otevíral jednotlivé přihrádky ve své šedé mozkové kůře, přihrádky dávno již uzavřené a neplatné, avšak plné příjemně smysluplného obsahu i intimních informací. A moje autobiografická paměť ožívala a záblesky vzpomínek mne vracely zpátky o padesát, až šedesát let. Přede mnou začaly defilovat dívky a děje s nimi spojené, chvíle radosti i chvíle smutku. Chvíle hledání a nacházení i chvíle nejistoty a vzdoru.
Nemohu pochopitelně vyloučit, že ty záblesky vzpomínek obsahovaly mnohdy již děje mírně upravené a rekonstruované. Ani ta nejlepší paměť totiž nemůže být po takové době stoprocentně autentická. Ale když mi chce vyhovět, tak si něco i domyslí. Vždyť má z čeho vycházet. Hlavně z našeho osobnostního stereotypu, který kdesi ve své hloubi uchovává. A protože jsem byl tehdy při každém svém citovém maléru div ne v depresi, tak tu moji, občas uvadající, paměť v tom smyslu i doplní.
Své dávné lásky jsem se pokusil, v tom svém přemýšlivém dni, řadit vedle sebe podle míry a síly našeho tehdejšího vzájemného vztahu. To bylo ale shromáždění! Přemýšlel jsem, jestli jsou ještě vůbec na světě? A co dělají. Jestlipak si někdy na mne třeba i vzpomenou, tak, jak já si vzpomenu na ně? A v mé paměti začaly najednou ožívat i podrobnosti našich blízkých kontaktů.
Takové přemýšlení, ať už je to o prvních láskách, pěkných cestách, nebo o zvláštních dějích, které jsme kdysi dávno zažili, není nakonec vůbec kontraproduktivní. Alespoň u mne ne. Obvykle nakonec zapracuje tvůrčí invence a nostalgické rozjímání nad odešlým časem se změní v konkrétní inspiraci a následné psaní. Ale to už je o něčem jiném. Tak, na zdraví!
FOTO: pixabay
