Moje kapsy jsou levá a pravá. Bundy si kupuji podle toho, jestli mají pořádné kapsy, do kterých zapadnou nezbytné věci. Do levé telefon a klíče, do pravé vklouzne můj malý kamarád soník. Jsem pravák a staromilec k tomu, takže fotoaparát vytahuji z pravé kapsy častěji než telefon.
Neděle 26. listopadu nám obyvatelům Polabské nížiny připravila překvapení. Roztáhla jsem závěsy a hleděla na bílé vločky, které se snášely z šedivého nebe. První sníh mě nemohl nechat chladnou. Bez váháhí jsem obula zimní boty, natáhla čepici a do kapes bundy zastrkala nezbytné věci. Dveře za mnou zaklaply během pár minut.
Horalé, zvyklí na přívaly prašanu, se mi asi budou smát. Mě to ale nerozhází, je mi totiž dobrá každá vločka a při teplotě nad nulou nesmím otálet. Ubírám se naší ulicí směrem do centra města a jako první míjím kruhový objezd, který letos poprvé dostal vánoční výzdobu. Už příští týden se na něm rozsvítí adventní věnec. Míjím kapli sv. Viléma na křižovatce a obdivuji otužilé macešky v truhlíku. Další kaple sv. Josefa už je skoro v centru, ale já náměstí obcházím a střihnu si naši rozhlednu. Vydávám se do zámecké zahrady, kde je nedělní klid, stromy tiše stojí a nechávají se celovat od chladných sněhových vloček. Ještě pohled skrz plot ke kapucínskému klášteru a spěchám kolem zámku na náměstí. Sněžit nepřestává a já se cítím tak nějak svátečně. Dopolední čas kvapí a v mých útrobách se zcela neromanticky začíná ozývat chybějící snídaně. Sníh rychle taje a já mám v nohách příjemných 5 km. Při pohledu z okna při obědě už zase hledím na svěže zelené trávníky.
Při poledním kafíčkování se ráz počasí změnil jako mávnutím kouzelného proutku. Vysvitlo sluníčko a tu jsem opět překotně, tentokrát s manželem, opouštěla byt. Vydali jsme se na moje oblíbené místo - vyhlídku na Labe v Dubičkách. Cestou při pohledu k horám jsem byla zklamaná, když jsem viděla prakticky černý Lovoš. Z dálnice stejně uhnout nemůžete, tak jsme jeli dál. Mrknem na vyhlídku, když už jsme vyjeli, a vrátíme se. Zklamání se nakonec nekonalo a pokochala jsem se bílým sněhem u pomníku Hanse Kudlicha s pluhem a stromem s lavičkou u Kletečné, Milešovkou i labskou vyhlídkou v Dubičkách. Na věžičce kostela sv. Barbory sedí nová střecha a pyšně se mi ukazuje v kaluži. V srdci mám nedělně a můžeme se vrátit domů.
A mě napadlo, že dopoledne a odpoledne téhož dne bylo tak rozdílné, jak jen může být. Jako by každé vypadlo z jiné kapsy. Pravda je, že telefon si ani neškrtl a fotila jsem výhradně z kapsy pravé.
