Chvála kuchyňského škopku
Památník Antonína Dvořáka. FOTO: Věra Ježková

Chvála kuchyňského škopku

8. 2. 2024

Stará, původní barokní Engelhardtova hospoda, budoucí nelahozeveský Památník dr. Antonína Dvořáka, neskýtala příliš moderních vymožeností k bydlení.

Především v našem velkém, třípokojovém bytě v prvním patře chyběla koupelna. Někde jsme se, ovšem, museli mýt. Tím spíše, že moje matka byla nesmírně čistotná žena a v žádném případě by nedopustila, aby zbytek rodiny žil ve špíně.

A tak k rodinné čistotě každou sobotu dobře posloužily dva rozměrné plechové kuchyňské škopky, které jinak odpočívaly ve velkém, masivním kuchyňském mycím stole. Jeden škopek sloužil na umývání všeho možného, ale především na mytí nádobí, a ten druhý na jeho odkládání. A dole byl ještě prostor pro uložení kuchyňských hrnců.

Vodovod byl u nás zaveden poměrně pozdě, až se zřízením Dvořákova památníku, a tak já s otcem jsme museli nejdříve do škopků nanosit vodu ze studánky na dvoře, kterou matka na kamnech ohřívala. V jednom škopku pak byla voda teplá na mytí a v tom druhém vlažná na opláchnutí.

Hlavním aktérem a iniciátorem celého obřadu mytí byla matka. Moje matka byla vůbec takový domácí generál a udávala směr a náplň veškerého našeho života. Zbytek rodiny, tedy já, sestra i otec, jsme se tomu bez řečí podvolovali. Dobře jsme věděli, že naše případné protesty a připomínky by stejně neměly žádnou šanci.

Večerní obřad mytí začínal tím, že se nejdříve umyli rodiče. Já se sestrou jsme byli při tom vykázáni do vedlejšího obýváku. Jak jejich mytí probíhalo, to skutečně nevím. Když jsme byli posléze se sestrou vpuštěni do kuchyně, oba rodiče byli již umytí a oblečeni do nočního.

Pak přišla na řadu sestra. Byla o hodně starší než já a měla tu výsadu, že k mytí nikoho nepotřebovala, a mohla se tak mýt sama.

Já přišel na řadu jako poslední a výsadu samostatnosti jsem neměl. Moje mytí mělo vždy stejný průběh, ať už mi bylo pět, deset, nebo později dokonce až patnáct let. V matčiných očích jsem zřejmě byl, jako nejmladší, méně svéprávný člen rodiny. Proto o mne raději pečovala sama. Otec i sestra se při mém mytí uchýlili do obýváku.

Svlečený jsem pak vstoupil do mírně již špinavého škopku, do kterého matka přilila ještě trochu teplé vody z kamen. Neprotestoval jsem. Ostatně, nebylo by mi to stejně nic platné. A nebyl k tomu ani důvod.

Po předběžné a důkladné prohlídce jsem dostal obvykle vynadáno, že po svých potulkách po Ovčíně s kamarádem Jiřím jsem zase pěkně špinavý.

Matka pak začala moje systematické a důkladné omývání. Důvodně předpokládala, že bych to určitě odbyl, a tak si dávala záležet. V tom měla pravdu. Já bych tak pečlivý jako matka skutečně nebyl. Dobře si na vše vzpomínám.

Při mytí byla skutečně velmi důkladná. Začala od hlavy a postupovala stále dolů. Nevynechala vůbec nic. A občas přilila trochu teplé vody. Toto mytí jsem vždy vnímal jako tradiční a nezbytnou součást sobotního večera. A tak, jak jsem vyrůstal z dětského věku, jako součást spíše příjemnou. Dokonce se přiznám, že jsem se na sobotní očistu těšil. Zvykl jsem si. Možná až příliš. A matka to zřejmě vnímala podobně, protože si při mytí občas i zpívala.

V době mého dospívání však její důkladné mytí přinášelo občas i pochopitelné problémy. Patnáctiletý kluk ženské doteky logicky vnímá jinak, než ten pětiletý. I když jsou to doteky vlastní matky. A přiměřeně reaguje.

Když se ten problém dostavil poprvé, matka nebyla nijak překvapená. Naopak, s  úsměvem mi pravila, abych si z toho nic nedělal, že to patří k mému věku a k dospívání vůbec. A že jí to vůbec nevadí. A myla dál. Byla to velmi tolerantní žena. Žádný záměr z její strany v tom nebyl. Natolik jsem ji znal.

Způsob mého mytí od té chvíle sice nezměnila, ale moji očistu se nadále snažila příliš nepřehánět. Byla rozumná. Občas jí to ale moc platné nebylo. Dospíval jsem. Matka tyto chvíle však brala vždy s úsměvem a porozuměním. Oba jsme si zvykli.

Vše příjemné však jednou skončí. Když jsem pak byl ještě o něco starší, bylo matce takové mytí dospívajícího kluka už zřejmě trapné. A tak jsem se musel smířit s realitou, že se budu nadále už mýt sám. Přišlo mi to, ovšem, až trochu líto. Takové mytí mi pak docela chybělo. Jestli to chybělo i matce, to bohužel nevím. Neptal jsem se jí. Jen v podvědomí mi, při této vzpomínce, nadále zůstává takový neurčitý, ale spíše příjemný pocit.

 


Ilustrační foto: Pixabay

 

*

 

Můj příběh vzpomínky
Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5.1 b. / 31 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Oprava, no to ses nechal
Soňa Prachfeldová
Takové to bylo, my zase měli koupání v plechové vaně, v kuchyni. Voda se hrála na kamnech. No to děs nechal dlouho omývat od maminky. Také jsem koupala svoje tři syny, ale byli mnohem dříve samostatnější, takže daleko dříve mi tato očista skončila. A tyhle škopky jsme také měli. Zlatý jar dneška.
Marie Faldynová
Dvoudřez jsme měli doma také, studená mastná voda z nádobí byl vskutku humus. V koupelně jsme měli lázeňská kamna, takže bylo příjemné teplo na koupání. Můj vynalézavý strýc si v pavlačovém domě s velkou kuchyní udělal koupelnový kout v té kuchyni. Píšu o tom proto, že když jsme si upravovali byt na faře, dali jsme koupelnu také do kuchyně. Před ní jsme postavili kredenc, mezi kredencí a vanou závěs- seděla jsem ve vaně za závěsem a byla při tom v centru všeho dění. Líbilo se mi to víc, než klasické koupelny, kde jsem se cítila příliš opuštěná. Ale to už jsme měli děti. Po deseti letech jsme dostali byt s koupelnou . Ale na ten farní byt, který jsme si zařídili sami, ráda vzpomínám.
Jan Zelenka
Milé dámy, díky za vaše příspěvky. Soustředily jste se ale hlavně na škopky.-
Ludmila Černá
Honzo, díky, je to milá vzpomínka. Samozřejmě tuhle sobotní očistu jsme zažívali asi všichni, jen velikost nádob byla různá.
Lenka Kočandrlová
Tak mi to připomnělo moje dětství.Měli jsme litinovou vanu na takových zdobných nožičkách,nad vanou karmu a přes vanu se dávala stará deska od stolu,na níž stála plechová vanička.V té se vykoupali jako první mladší sorozenci,já s bráchou jsme si zatím užívali teplé vody pod deskou, v částečném šeru.Hráli jsme si s kartáčkem, s klackem na prádlo - to byly naše lodě. Když byli sourozenci umyti,usušeni a odneseni do postelí,tak došlo na nás...Museli jsme se mýt sami,leda hlavu umyla máma. Pak nás vyndala postupně z vany (deska i vanička byly už pryč), usušeni, ještě jsme si museli Perličkou vyčistit zuby (brácha pastu jedl...) a pak jsme byli odneseni do postelí.... Ten dvouškopek,co se s vyndavacími nožkami zastrkoval do stolu,jsme měli taky, voda se tam musela extra nalít. Pro mne to byla hrůza ,mýt nádobí po 6 lidech, ty hrnce a plechy od pečení....Kolikrát jsem brečela nad tou nekonečnou haldou...Okolo r. 1968 nám Domovní správa instalovala dvoudřez i s přívodem vody,tak to bylo už o něco lepší.
Vladislava Dejmková
Ano, takové kuchyňské škopky měla moje babička, ale mylo se v nich jen nádobí. Na koupání už tehdy měla koupelnu. Sice s kotlem na teplou vodu, pod kterým se muselo předem zatopit, ale zase i se sprchou. Tu jsme si jako děti užívaly.
Alena Švancarová
Také pamatuji dvojdřez na nádobí.My jsme se koupaali v prádelně,kde byla velká vana,kterou sehnal tatínek kdesi,byla tam kamna,v těch se zatopilo ,babička nanosila v kýblech vodu od studny,která byla v půli ulice.To se nadřela.Voda se ohřála a koupala jsem se já první,potom rodiče,nakonec babička.Také v jedné vodě,jen se přidávala teplá.Byl to skoro přepych,že jsme se nekoupali v neckách v kuchyni.V dřezu na nádobí jsme se nekoupali.Rozhodně se nevycintalo tolik vody jako dnes.Za našeho dětství byla,oproti dnešku,čistota půl zdraví,špína celý.
Marcela Pivcová
Pane Jendo, tentokrát máme příspěvky k Vašemu zajímavému článku všichni hodně podobné. My jsme měli v městském bytě v Podkrkonoší sice jakýsi koupelnový kout s vanou a kamny na ohřívámí vody, avšak topení uhlím v nich bylo téměř neproveditelné. Proto maminka ohřívala vodu ve velkém hrnci na kuchyňském sporáku. Když jsme se s maminkou přestěhovaly do domku v Jižních Čechách, po otcových rodičích, měly jsme prádelnu s kotlem na ohřívání vody. Tu však jsme si ale musely nanosit od studny na dvoře. Elektrické čerpadlo bylo do prádelny zavedeno později. Na koupání sloužila kovová vana, kterou za chladného počasí jsme přenášely do bytu a vodu ohřívaly v zásobníku /"medenci"/ na kuchyňských kamnech. To jsme praktikovaly více než deset roků, pak teprve jsme s tehdejším přítelem přestavěli spíž na koupelnu s vanou a elektrickým ohřívačem vody.
Jan Zelenka
Díky vám všem za vaše ohlasy a vzpomínky.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.