Vzpomínání na prarodiče a jejich chalupu
Všechny fotografie: Zdenka Jírová

Vzpomínání na prarodiče a jejich chalupu

17. 2. 2024

Měla jsem babičku a dědečka, kteří se narodili oba před 150 lety a zanechali nám na sebe nejen hezkou vzpomínku, ale i pěknou chalupu, kterou jsem nakonec zdědila i já. 

Na babičku si ještě vzpomínám, jezdila jsem k ní velmi ráda na prázdniny, ráda jsem jí pomáhala v jejím malém hospodářství kolem chalupy. O této chalupě vám chci vyprávět. Prarodiče si jí koupili v roce 1899 a od té doby byla vlastnictvím naší rodiny až do roku 1999, tedy plných 100 let.

Když si ji kupovali děděček s babičkou za pár uspořených zlatek, které bylo jejich jediné jmění, byla to obyčejná chalupa v podhradí, měla ještě doškovou střechu a hliněnou podlahu, ale pro ně to byl úplný poklad. Založili v ní rodinu a chaloupku začali zvelebovat. Děda byl vyučený švec a aby si trochu přilepšil, dělal kostelníka v místním kostele sv. Štěpána, který byl založen v roce 1250. K chalupě patřil i kousek pole, kde mohli hospodařit.

Brzy se jim narodil první syn a pak i další, poslední a jediná byla dívka a to byla moje maminka. Měli celkem 5 dětí, ale jen od mojí matky se dožili vnoučat. Nejstarší syn musel do té "Velké války" na rozkaz císaře pána Františka Josefa I. a také v ní padl. Mám schované jeho dopisy domů, kde si stěžuje na kruté válečné podmínky - zima, hlad a těžká práce. Prosí v nich o poslání chleba a mouky, aby si mohl něco uvařit. Při jejich čtení jsem se neubránila pláči, i když jsem vlastně svého strýce nikdy nepoznala. Jeho jméno je zvěčněno na pomníku padlých v I. světové válce v rodném městě Kouřimi.

Další bratr maminky zemřel na prudký zánět slepého střeva, je pochován v Praze na Olšanech, jeden syn zemřel v dětském věku, poslední syn zemřel na srdeční komplikaci a tak zbyla jen maminka s nevlastní sestrou, kterou jako dítě babička s dědou adoptovali jako sirotka. Maminka měla z prvního manželství syna a z druhého mě. Narodila jsem se v posledních měsících 2. světové války, jestě v protektorátu. V jednom měsíci mě chtěli Němci zabít, když hledali u nás zbraně, které naštěstí nenašli a v následujícím měsíci mě už chovali ruští vojáci, kteří u nás i nějaký čas bydleli při osvobozování Prahy. My jsme se poválce přestěhovali do pohraničí, protože tatínek zůstal bez práce a tam se práce nabízela. Bydlím zde dosud a Teplice se staly mým druhým nejmilejším městem, spolu s mým rodným královským městem Kouřimí. 

V chalupě stále žila babička, děda už zemřel brzy po válce, ale babička byla čilá až do konce života. Měla jsem ji ráda, naučila mě plno zajímavých věcí o životě na venkově. Chodila jsem s bratrancem pást husy, připravovala jsem krmení pro malá kačátka, sbírali jsme klestí na topení, v chalupě se topilo i v létě, protože se každý den vařilo. 

Za řadu let po její smrti jsem se chalupy ujala já s manželem. Chalupa potřebovala generální opravu, a tak jsme trávili volný čas jejím zušlechtováním jako každý chalupář. Nejprve jsme uklidili zahradu, špatné stromy jsme vykáceli, vybudovali jsme novou kadibudku, přistavěli kůlničku a později i koupelnu a splachovací WC. Také nám padala kamenná zeď, na které byl vetchý plot, museli jsme ji zbourat a postavit znovu.  Vyměnili jsme i okna, ale zachovali jsme tvar, žádná umělá. Chtěla jsem zachovat ráz vesnické chalupy a přidat nenápadně pár vymožeností, aby se nám tam lépe žilo.

Starší dcera už tam zajížděla jen občas, ale mladší zde prožívala krásné dětství v přírodě s místními kamarády. My jsme se tam také spřátelili s jejich rodiči a bylo nám tam všem pěkně. Na večerní posezení na zahradě s ohýnkem a opékáním tradičních vuřtů se nedá zapomenout. Dcera hrála na kytaru a všichni jsme si zazpívali známé trampské písničky. Snad se to líbilo i babičce, která nás určitě sledovala z obláčku. Dcera odrostla, já zestárla a zůstala sama, a tak došlo k velmi nemilé skutečnosti, kdy jsem musela chalupu, na kterou jsme měli všichni ty nejhezčí vzpomínky, prodat. Už jsem se nemohla o ni starat ani ji využívat, bylo to daleko.

Stále na ni vzpomínám, jezdím tam s dětmi alespoň jednou ročně navštívit a upravit hrob, kde celá moje rodina odpočívá. Jednou se k nim vrátím natrvalo.

 

 

 

rodina Soutěž - zima 2024 vzpomínky
Hodnocení:
(5.1 b. / 30 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Ženatová
Milá Zdeničko, děkuji moc za krásný vzpomínkový článek i fotogafie ♥
Zuzana Pivcová
Moc hezký domeček, líbí se mi i ty schody. A vzpomínka se stavením spojená.
Eva Mužíková
I domy mají svoji duši.,Hezké vzpomínání.
Dana Puchalská
Zdeni, děkuju za hezké vzpomínání.
Jarmila Komberec Jakubcová
Hezký domeček a milé povídání a vzpomínání.
Eva Kopecká
Milé a lidské vzpomínání na časy, které zůstávají jen ve vzpomínkách.Jak člověk přilne k nějakému místu a začne tam být doma, těžko se loučí. To jednou pocítí každý chalupář. Cítí, jak sil ubývá a musí se rozhodnout , co udělá s tím místem, které mu přirostlo k srdci. Jak by řekla babička z filmu Příklady táhnou ... Jakáž pomoc, musí to být...
Rostislav Mraček
To je moc pěkné vzpomínání, paní Jírová.
Jan Zelenka
Moc hezká vzpomínka. Takové články mám rád, také rád vzpomínám!
Martina Růžičková
Milý vzpomínkový článek. Kouřim je krásné historické město.
Miloslava Richterová
Zdeni, děkuji moc za milé vzpomínání.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.