Neděle

Především děkuji za krásný článek. Já jsem v mládí a dětství měla ráda sobotu. Večer jsme koukali na televizi a ráno se nemuselo vstávat. Později už přišla rodina a děti a bylo po klidu. Teď jsme v důchodu a někdy se musíme podívat do kalendáře, co je za den. Ale na neděli se těším, protože si uvaříme nějakou dobrotu a jdeme se projít nebo jdeme na fotbal, dáme si kafíčko a poklábosíme se známými.

Jako školačka jsem měla nejradši soboru odpoledne a večer. My jsme chodili do školy ještě v sobotu. V neděli bylo sice volno, které jsme strávili často návštěvou u příbuzných, ale už mi to trochu kazilo vědomí, že další den, tedy v pondělí, už bude zase škola. Dnes je tady na jihu pro mě skoro lepší všední den, je většinou živější.

Nerozlišuji už dny jako tomu bylo dříve. Ale neděle je pro mě den sváteční a dělají se jen nutné věci, jako je např. vaření obědu. A pak že je neděle je poznat i podle toho, že jsou doma všichni od dcery, děti nejsou ve škole a neděle je u nás taková živější. Dokud jsme byli dětmi a mladými dívkami museĺy jsme neděli co neděli chodit do kostela. Maminka byla silně věřící.

Jendo, nevím. Nijak mimořádné. Když jsem byla malá, bývalo zvykem chodit ve svátečním oblečení na procházku. U nás to bylo často do Juldy Fuldy nebo do zoo.

Díky za milé zamyšlení. V současné době už dny nerozlišuji. Pokud chceme někam na výlet, víkendům se vyhýbáme, většinou jsou všude davy lidí. Je to velká výhoda zajet si kamkoliv v normální všední den :-). No a v mládí jsem neděle nesnášela, protože následovalo pondělí a škola (gymnázium). Nejhorší byly nedělní večery a s nimi takový ten pocit "jako před zubařem" :-(. Zato soboty bývaly vždy super... K tomu gymnáziu: byli jsme povinně přírodovědná větev, tzn. nejčastěji matematika, fyzika, chemie, deskriptiva,... bylo nutné zaplnit technické obory na VŠ. Jsem humanitní typ, takže jsem na "gymplu" trpěla. Jinak navařeno, napečeno atd. bývalo o víkendech vždy.

Jo neděle, za svobodna jsem většinou vyspávala po sobotním večeru. No a po svatbě a dětech už to byla klasika jako všude jinde. Současnost je spaní do devíti a pak se uvidí. Prostě rutina.

:-) Tápání o neděli jako tvůrčí proces... :-)

Paní Řeřichová, připomněla jste mi něco hodně podobného. Maminka byla skvělá kuchařka, v neděli byla také hovězí polévka s domácími nudlemi, vařené hovězí s nějakou omáčkou a knedlík, který jsem jako dítě vždy zpracovával. Odpoledne biograf za jednu korunu. Rád na to vzpomínám.

Pane Zelenko, děkuji za milou glosu. V dětství byla neděle svátečním dnem. Maminka uvařila hovězí polévku s domácími nudlemi, upekla maso a bábovku nebo koláče. Tatínek něco ťukal do psacího stroje. Po obědě jsme poslouchali v rozhlase pohádku. Pak jsme čtyři děti odešly do biografu a rodiče měli chvilku pro sebe. I v dospělosti, přestože jsme s mužem pracovali bez časového omezení, jsem vnímala neděli jako něco nevšedního. Současné neděle jsou stejně barevné jako předchozích šest dní s tím rozdílem, že ji trávím s vnoučaty-studentíky tu či onde a je to prima.

Ač pokročilého věku, snažím se vnímat dny v týdnu a neděli ponechávám její výsostné postavení. Občas vzpomínám na nedělní aktivity svého dětství. Byl to vlastně stereotyp, ale nezapomenutelný. Hezky jsme se oblékli do svátečního a jeli šalinou k rodičům mého otce a trávili odpoledne procházkami v Na Hádech, lesích v blízkosti Brna-Obřany. Zde byly pro mě opravdové nezapomenutelné zážitky a dobrodružství. Mezi stromy paseka plná rozkvetlých koniklecí, posezení v ostřici, která byla tak dlouhá, že jsem jí pletla copánky, a že jich bylo. Dodnes myslím na to, tak se traviny s násilným svázáním vyrovnaly. Sbírali jsme lesní jahody a po návratu domů nám babička vyšlehala pěnu s bílků s jahodami jako nedělní tečku za výletem. Vzpomínek by bylo, ale krásných nedělí nějak ubývá. Děkuji za inspirující článek.