Melancholie je prevít

"Psaní je formou terapie. Občas se divím, jak se všem těm, kteří nepíší, neskládají nebo nemalují, podaří uniknout šílenství, melancholii, panickému strachu, který je vlastní lidskému stavu." Graham Green Krasosmutnění je někdy fajn, ale nesmí zanechat čtenáře ve smutku, ve kterém před čtením nebyl, musí být odměněn kapkou naděje, že autorovi je nebo brzy bude zase fajn, jinak ho prokleje ;-)

Jo, melancholie. Myslím, že potkává v životě každého, někoho víc, někoho míň. Musím se smát sama sobě, když si vzpomenu na svou "postpubertu". To zoufalství, nechuť žít, probrečené noci, protože "nikdo mě nemá ráád, uuaáá". Usnout a už se neprobudit, k čemu je žít atd. Prostě mladá blbka. Ve stáří je to ale něco jiného. Pamatuji si, co se dělo s mojí maminkou, když odešla její poslední kamarádka. Sice dál luštila křížovky, pletla ponožky a vyšívala , ale něco bylo jinak. Jednou mi řekla, že už nechce žít, že se denně modlí, "aby si ji pánbu vzal". Tenkrát se mi to nelíbilo, až časem jsem pochopila. Neměla se na co těšit, přestala rozumět světu kolem (špatně slyšela i s naslouchadlem). Žila s námi ještě pár let, ale...Krásné letní dny přeji všem. A třeba i trošičku té melancholie...Jak to strašně letí...

Mám ráda lidi bez kladení podmínek. Takovéto: "Budu tě mít ráda, když.........." je ztrátou možnosti osobního projevu jednotlivce, ať je jakýkoliv. Nevadí mi, že pan Zelenka "odmítá psát primitivně optimistické texty". Mně optimismus, ať už primitivní, či neprimitivní usnadňuje život a není to nic proti ničemu, ani nikomu. Přeji všem bez rozdílu KRÁSNÝ DEN :-) :-)

Promiňte překlepy . Jenda,víme

Myslím, že jenda žádný uplakánek není. Jsme lidé rozdílní, máme rozdílnou povahu, máme jinak dosud odžitý život, žijeme v jiných podmínkách. Někdo touží po pochvale, jiný hledá pochopení, další politování. Neznamená to vždy, že takhle žije neměnně pořád. Je ovlivněn chvílí, myšlenkou, vzpomínkou, a třeba také postavením Měsíce. Melancholie zase odejde a víe, že zase přijde a nebudeme ji honit násilně s klackem. Patříme k sobě, ale ve své podstatě jsme neustále, více či méně, stejní.

Milí jsou mi lidé, kteří své změny, znalosti, hodnocení a názory prožívají v sobě s vědomím, že není třeba je prezentovat před ostatními.

K úvaze pana Zelenky musím říct, že mi kápl do noty. Možná není náhoda, že jsem si právě dnes otevřela stránky I60, zabrousila mezi íčkaře a přečetla si úvahu "Melancholie je prevít", když se dnes cítím tak moc melancholicky až smutně. Souhlasím s každou větou tohoto článku a odcházím s klidem na duši dál hrát své představení.

Super.cz: "Šestatřicetiletá blondýnka má potetované tělo z 95 %. Moc místa jí tedy na kůži nezbývá, a tak už přišly na přetřes i její intimní partie. Sama věří, že má nejpotetovanější vaginu na světě, ale to jí zjevně nestačí." Každý má svoje limity. Mně se tetování nelíbí, to ale neznamená, že je to pro mně důvod ke kritice. Odlišný názor není kritika. Já když sedím na své terase a vidím od horizontu k horizontu letadly "počárovanou" oblohu, vím že přijde "déšť". Obavy to ve mně nevzbuzuje, neboť vím, že není v mé moci to změnit. Ale změnit postoj ke způsobu mého života mohu kdykoliv, bez ohledu na počasí. ♥♥♥

Venku se právě spustil hustý déšť, který moje obavy o přírodu ( pesimismus) rázem změnil. Sedím na své terase, raduji se z každé dešťové kapky, která dává rostlinám sílu přežít a je mi tak nějak hezky.( Optimismus). Tak vnímám článek já....

:-) No, paní Caklová má sice svoje limity vypjatého jáství, zdá se mi ale slabým odvarem domýšlivého mudrlanta, který v rozmázlé úvaze Mistra ani neudrží substituci v obsahu a formě. :-)