Jedna chlupatá křižovatka se totiž vloudila i do mého života, který rozdělila na období „před Bobinou“ a „s Bobinou“. Od té doby nevycházím z údivu:
„Namaluj mi beránka,“ povídá mi z ničeho nic tuhle ráno Bobina.
„Co tě to najednou napadlo?“
Podívala se na mě udiveně: „Ty nevíš, že jsem ovčácký pes?“
„Jasně, že vím, ale připadá mi, že jsi spíš čtverák, než ovčák.“
„Nech si ty svoje vtípky a maluj!“
„OK. Já to tedy zkusím, ale za výsledek neručím.“
„Tak co mu říkáš? Líbí se ti?“
„Jéé, vždyť je mi podobný! Já si ho ochočím a bude pro mě jediný na světě.“
![]()
Tak nějak podobně by to řekl i Malý princ. Jenže skutečnost je jiná. Bobina si kromě beránka, ochočila nejen mě a celou rodinu, ale i sousedy v širokém okolí. Jen k ovcím se raději nepřibližuje. Asi v ní nevzbuzují důvěru.
Ukázka, jak by se měl chovat ideální ovčácký pes:
![]()
Zatím co u nás:
Navíc má Bobina ušlechtilejší zájmy. Raději se věnuje tanci:
![]()
Nebo hlídání dětí:
![]()
Jen by mohla mít trošku větší úctu ke stáří. Když už jsem konečně stoprocentní seniorka, měla by mě ve Hvězdě občas pustit sednout.
![]()
Ta její nezdvořilost mě irituje do té míry, že jsem si vzpomněla na nadporučíka Duba z Haškova Švejka a povídám jí: „Ty mě neznáš, ale až mě poznáš, donutím tě až k pláči!“
Bohužel zatím vždycky Bobina donutila k pláči mě. A já už proto téměř dva roky stále řeším hamletovskou otázku: Bít či nebít?
![]()
Fotografie ovčáckého psa: Facebook, všechny ostatní fotografie a „kresba“: Alena Velková