Rodina to považovala za můj hřích

Ještě jednou děkuji za vaše milé příspěvky. Mám radost. Přiznám se, že jsem dlouho váhala se do soutěže na obě témata - Křižovatky a Hřích přihlásit. A abych pravdu řekla, bála jsem se reakce. O to víc mě reakce vás všech potěšila.

Díky Míšo za Tvé vyznání. Snad to, jak se říká, že čas všechno změní, bude platit i v Tvém případě a vztah s dcerou bude časem krásnější. Ze srdce to přeji vám oběma.

V tehdejší době jsem znala několik mladých žen, které měly dítě a neprovdaly se. Rodiče nad nimi držely ochrannou ruku, zastaly se jich. Nebylo to obvyklé, ale stávalo se to. Při čtení vašeho příběhu mi běhá mráz po zádech. Jak jste to dokázala překonat a držet se opravdu nevím. Já píši, protože jste se zmínila o dceři a že vztah s ní je na dobré cestě. Ani nevíte, jak jsem ráda a potom všem si zasloužíte trochu světla v životě, moc vám to přeji. Já jsem své světlo dostala v podobě druhého manžela, jinak by mi do smrti zůstaly prázdné ruce a oči plné slz.

Od chvíle, kdy jsem si článek otevřela poprvé, přemýšlím o tom, jak bych se asi v podobné situaci zachovala já. A na nic jsem nepřišla ... bylo to všechno určitě moc těžké.

Děkuji vám všem za komentář. Pane Berko, tím, že jsem otce dítěte odmítla, už se nedalo nic řešit jinak a on nadobro ztratil zájem o dceru. Přišlo mi to nepochopitelné, několikrát jsem se pokusila navázat kontakt ohledně společné výchovy dcery, dokonce jsem kontaktovala i prarodiče - bohužel bez úspěchu. Na druhou stranu musím přiznat, pane Borecký, že moje snaha dát se dohromady byla nulová. Paní Vlčková, s dcerou je vztah každým rokem lepší. Má zájem vidět mě i sestru. Všichni se moc snažíme.

Jste velmi silná žena. Jen si myslím, že vaši rodiče vám měli být v tak těžké chvíli oporou. Aspoň já bych to tak udělala...Jen ještě chybí to, zda se váš vztah s dcerou narovnal a zda spolu už vycházíte. Přeji vám mnoho spokojenosti a pohody.

Já jsem znala svého prvního muže jen tři měsíce, byla jsem zamilovaná a myslela si, že nám to spolu vydrží. Jenže jsem se spletla. On se ženit nechtěl, ale matka to prosadila, co by prý tomu řekli lidi. Měli jsme 2 děti. Po třinácti letech jsme se rozvedli. Život je někdy hodně krutý, neznám člověka, kterého by šetřil. Obě děti mi tragicky zahynuly. Velkou oporou mi byl druhý manžel, se kterým jsem dodnes.

Máte taky můj obdiv, no moc jsem nezaznamenal snahu dát to s tím otcem dohromady, když nabízel sňatek.

:-) Zvláštně vystavěný čtyřicetiletý(?) příběh, který se nevnucuje ke stanovisku... :-)

Máte můj obdiv, než špatné manželství, je lepší žít sama s dítětem.