Ilustrační foto: Pixabay

Jak jsem ztratila svou malou sestřičku

25. 12. 2024

Můj příběh rodina vzpomínky

Autor: Jana Hošková

Hodnocení:

(5.2 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Marie Hrádková 20.3.2025 17:47

Já jsem takhle ztratila své dítě, najednou se mi ty sáně zdály nějak lehké, syn spal i vypadnuty.

Soňa Prachfeldová 27.12.2024 09:18

Dobře to dopadlo, dospělí se leknou, děti si oddechnou, že nedostanou, že špatně hlídaly. My v tomhle věku sánkovaly s kamarádkou a narazily do stromu a obě zlámané ruce. Zdravím a šťastný, zdravý Nový rok přeji. :-)

Jana Hošková 26.12.2024 11:06

Hlavně žes tu ztrátu,Evi,zjistila a nepokračovala dál sama...:-))

Naděžda Špásová 25.12.2024 23:53

Hlavně, že všechno dobře dopadlo. Vzpomínky zůstanou. :-)

Eva Mužíková 25.12.2024 12:39

Jani, já jsem takto " ztratila" při jízdě na saních z dlouhého kopce za mnou usazenou v ohrádce malou neteř. Ohrádka byla špatně zacvaknutá a na jednom hupu se vyhákla... Mrně bylo zachumlané ve fusaku, válelo se ve sněhu a bylo v pořadku. Ale to leknutí, než jsem k němu doběhla....

Zpět na homepage Zpět na článek

Můj první dětský výlet

Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v malebném údolí - to jsou Repechy u Protivanova. A já se s ní seznámila už v nejútlejším dětství, a to tím nejzajímavějším způsobem.

Marie Ženatová

Takový malý rodinný propletenec

Honza byl velký kamarád mého táty. Potkali se v Klubu českých turistů v Praze. Za války spolu brázdili na kole a tandemu tehdejší protektorát. A taky se svou bandou dělali strašné voloviny.

Šárka Bayerová

Potkala jsem pár andělů, co neměli křídla, ale měli srdce

Určitě jste taky nějaké potkali, jsou mezi námi a není dílem náhody, ale jejich schopností, že je potkáte v pravý čas. Dnes jsem si vzpomněla na jednoho z nich.

Zuzana Zajícová

Kůzle a šumák v mém životě

Na začátek článku se dávají co nejkrásnější fotky. Takovou nemám – a přesto pro mne má sílu, neboť tohle je místo, kde stával náš dům.

Oldřich Čepelka

Děkuji osudu za prožité dny

Eliška stojí u okna a vzpomíná... Venku prší, houstne soumrak, za chvíli bude tma a další den je za námi. Za pár dnů to bude rok, co navždy odešel můj Jiří. Můj princ. Vlastně nikdy nebyl můj, byl manželem jiné ženy, ale co nás k sobě poutalo, mi už nikdo nikdy nevezme.

Daniela Lender Chaloupková