Život na zámku

Pane Oldřichu, právě jsem dočetla z náhledu Vaše poutavé dílko o tatínkovi. Moc mě to vzpomínání baví. Můj táta měl také studovat housle na pražské konzervatoři, ale Němci zavřeli školy a jeho život se pak ubíral, kudy by ho dříve ani nenapadlo. Skvělé ovládal i klavír a varhany, ty kostelní, starousedlice mi pak žalovaly, že na ně hrával i tehdejší modernu, až se kostel otřásal :-) Znovu děkuji za milé příspěvky.

Tak to je úžasný příběh. Úplně mám chuť napsat - ale nenapíšu, posílám jiné minipříběhy - o našem tátovi, který svými houslemi na náchodském zámku "očaroval" princeznu Alexandru von Schaumburg-Lippe, takže mu na místě nabídla stipendium na pražské konzervatoři. Že místo toho narukoval na italskou frontu a v zákopů – jako náctiletý – napsal svoji závěť, to už je zas docela jiný příběh. Řekl bych ale, že každý má v rodinné minulosti nějaký ten příběh či malé tajemství, které se už může po letech zveřejnit jako dávno „promlčené“.

Moc hezky sepsané vzpomínky.

Moc hezké povídání. Také mne zajímá genealogie, z mé strany vím, že maminčini předci byli jen prostí rolníci, o tatínkově straně nic nevím. Zato mé dcery mají v předcích po manželovi rod Thunů z Děčínska.

Znovu děkuji všem za příjemné příspěvky :-) Dodatek - zmiňovaná ml. dcera už stihla procestovat docela velký kus světa, celkový děj článku je už také pomalu dávnější historie ;-)

Ivo, moc ráda jsem si přečetla zajímavý článek z Vaší rodinné historie. Dceři přeji hodně úspěchů a radosti do dalších dní..

Děkuji, že jste nás obdařila střípkem ze svého umění napsat poutavý článek. Rád jsem pro tu chvíli odložil knihu Václava Erbena!

Zajímavý článek i tip na výlet.

Ivo, velmi zajímavý článek.

Děkuji všem za milé ohlasy, to vždy potěší :-) Ano, Míšo, Taxisův příkop je pojmenován po Egonu Maxmiliánovi. Ano, Dani, zámek Loučeň stojí za návštěvu a za prohlídku, ale já ho znám více z dob, kdy jsem mohla vjet do parku a na terasu na kole a kochat se z lavičky výhledem na Polabskou nížinu zeširoka a do daleka a snít o tom, jak tam moje mamka kdysi vyrůstala a vizualizovat si její dávné vzpomínky a zážitky. Babička tam za mých dětských časů dělala pravou ruku zámeckému zahradníkovi a později teta pracovala ve školícím středisku, a to v době, kdy na zámku byla cedulka ÚDI Praha /ústřední dopravní institut. Když jsem jednou po letech přijela na Loučeň /ano - tak se to tam říká, na Loučeň/ a zámek byl už v soukromých rukách novodobého podnikání, byla jsem moc smutná a zklamaná. Trvalo mi roky, než jsem se s tímto faktem jakž takž smířila. Po očku sleduji, jak se majitelům daří, jak tam spokojení návštěvníci ze všech různých koutů republiky proudí v autech i autobusech, také svatby některých slavných osobností tam občas probíhají, jak městys Loučeň díky tomu vzkvétá. Nová doba, mládí v dáli za námi, ano - jen ty vzpomínky zůstávají. Loučeň se zámkem a zámeckým parkem, s rozsáhlými lesy s rybníky a oborami, s prázdninovými kamarády, a hlavně s babičkou a dědečkem, to bylo mé dětství a mládí. Dědečka, bývalého správce na zámku a náčelníka Sokola, jsem si ale moc neužila, zemřel na dnešní dobu relativně mladý. Mám jedinou vzpomínku, a to, jak mě malou veze opatrně a jenom kousek po Loučeni v sajdkáře u motorky BSA a má na hlavě koženou kuklu a brýle, něco jako pilot RAF ;-) Zemřel náhle brzy po tom, co se narodila má sestra :-/ Tak tu máte ještě malý bonus za vaši přízeň :-)