Vracela se do dětství, mládí, hledala spojitost mezi námi, takové společné body našich členů rodiny. Jednou se rozpovídala o svém tátovi, tedy našem dědečkovi Fandovi. Vyprávěla o neuvěřitelném příběhu, který mne pobavil, a tak jsem se rozhodla z něj udělat povídku.
Fanda byl veselá kopa, rád posedával s přáteli při vínečku, rád chodíval na pivo. Někdy rovnou z práce, a to po několik dní za sebou, což jeho žena Růžena těžko snášela. Prostě kde byl Fanda, tam bylo živo. Přátelé o něm říkali, kde je Fanda, tam je sranda. Fanda vyprávěl humorné příběhy, anekdoty, kterých znal spousty. Dokázal hodiny bavit celou společnost. Měl přátelskou povahu a lidé ho měli rádi. Rozvážel materiál na stavbu a také dvakrát do měsíce výplaty. I pro tuto náplň ho lidé rádi vídali.
Jednou takhle k polednímu rozvážel peníze, byl obzvlášť teplý letní den, slunce pálilo, vzduch byl horký a vyprahlý stejně jako hrdlo Fandovo. I rozhodl se, že si dá cestou pivečko, vždyť jedno pivo není zas až tak velký hřích. Zastavil na kraji vesnice, věděl, že už cesta není daleká, stačí přes ves a podél řeky až na kraj lesa, kde zedníci stavějí domky.
Tak co, Fando, přijdeš večer?
To víš, že jo.
A jak se máš?
No, jako princ. Stále čekám na korunu.
Svlažen, osvěžen znovu nasedl do auta a vyjel. Jako vždy byl v povznesené náladě, tentokrát posílené pivem, pozoroval krajinu za sklem. U řeky si hráli kluci, skotačili u jezu. Zamával na ně a proti proudu pokračoval dál. S myšlenkou na příjemně strávený večer si začal prozpěvovat. Nešťastný šafářův dvoreček, nešťastný šafářův dvůr. Ještě dvě zatáčky a jsem na místě. Když jsem jel óóóko...Již nedozpíval.
Ze zatáčky vyjel kluk na kole, jen plavkách, ruce volně podél těla, pohvizdoval si a jel prostředkem, jako by byl na silnici sám a silnice patřila jen jemu. A rovnou přímo k Fandovi. Fanda strhl volant ze silnice. Kluk se jen lehce odřel, jak upadl, bylo vidět, že se hrozně vylekal, nic vážného se mu ale nestalo. Popadl kolo, nasedl a rychle pádil pryč.
Fanda sice také ujížděl dál, ale po louce – volant neudržel, brzdy neposlouchaly a on jel a jel, až zastavil u břehu řeky. Zadní dvířka se nárazem otevřela a taška plná peněz se sesula do řeky. Jelikož nebyla aktovka zavřená, částečný obsah se sesul do vody a nabídl obnos říčnímu proudu, který byl v tom místě prudší. Voda tu část přijala, rozložila je pěkně po hladině, stejně jako si člověk po výplatě rozloží peníze na stole a nechala je unášet, jako by se z nich radovala. Obnos se zachytával o větve a část jich připlula ke klukům u jezu.
Kluci, to jsou peníze. Koukejte.
Kecáš.
No, fakt, koukej.
A kluci začali chytat peníze, jeden přes druhého křičel a předháněli se, kdo jich sebere víc. Vlastně poprvé v životě začali myslet na peníze a chtěli jich mít co nejvíc, a to bez velké námahy. Jejich radost z rychle nabitých peněz přerušila houkačka, a když se ohlédli, uviděli před sebou policejní vůz. Peníze raději odhodili na břeh a dali se na útěk, aby z toho doma nebyl průšvih.
Fanda ovšem průšvih čekal. Sebral peníze, osušil je a za tento svůj dopravní přestupek byl přeložen a vozil dál jen cihly. Cihly jsou přece jen těžší a mezi prsty neproklouznou a neuplavou, což se o penězích říci nedá.
Fanda byl stále veselá kopa, taková věc ho nemohla zlomit, vždyť přes všechno pochybení zachránil klukovi život, který mu málem vběhl pod kola. A dokázal stále bavit celou hospodskou společnost, se kterou vesele popíjel. Jen o příhodě s penězi se nezmiňoval. Stále na otázku, jak se máš, odpovídal, jako princ, stále čekám na korunu. A v duchu si dodával, která mi uplavala po řece.
---
Mamka po vyprávění dodala: Díky tátovi se o nás bavila celá Plzeň. A trpce se usmála.
