Podvazky, punčochy, punčocháče, a taky podprsenky

Fakt dobré a nosné téma :-)) Prsenky pamatuji špičaté saténové a prošívané s dvojitou širokou a překříženou gumou, co se oblékaly přes hlavu ... obojí katastrofa :-((. U nás v malém městečku byla jediná prodejna textilu, kde se prodávalo vše od ponožek přes kravaty až po koberce ;-). Jednou dostali asi pět (!!) krajkových prsenek z NDR. Bylo mi asi 16 let, hned jsem letěla a jednu krásnou světle zelenou stačila "urvat". Bohužel se vůbec nedala nosit. Škrábala, štípala, a hlavně vůbec neseděla. Enderačky měly asi jiné proporce, protože šíleně "placatila". Punčochy s podvazky jsem měla pouze jednou, a letěly ... Díky za punčocháče a výběr krásného prádla v dnešní době :))

Já jsem měla opačný problém. Někdy na základce mě maminka “nahnala” do podprsenky, protože to prý už dál nešlo bez ní. Ve škole jsem měla problém se převlékat na tělocviku, žádná z děvčat ji ještě neměla. Ale brzy se o změnilo. Punčocháče byly opravdu požehnáním, podvazkový pás jsem zažila jen krátce a byl to opruz.

Děkuji všem za vtipné komentáře :-) Jaromíre, tobě se to říká, ty sis to nemusel oblíkat, ty znáš jen opačný postup :-)

Ty hrozné podprsenky na gumu a čtyři knoflíky, na ty se nedá zapomenout. Stejně jako na jemné punčochy, na kterých neustále jela očka, připeveněné na podvazkovém páse. To bylo naše nezapomenutelné mládí.

Nic proti uvedeným částem oblečení :-)

Pás jsem naštěstí nikdy nezažila, ale samodržící punčochy jo...byl to taky horor, kdy to spadne :-)

Pobavilo. A připomnělo, jak jsem se začala dožadovat první podprsenky někdy kolem 14 roku z přesvědčení ,že je to známka dospělosti. Nepotřebovala jsem jí a nepotřebuji dosud. Jenom to teď už považuji za výhru a svobodu. A kupodivu i s tímto hendikepem jsem se vdala ?.

Podvazkový pás mě také neminul. Vzpomněla jsem na děs, když se nosily punčochy se švem. Trvalo dlouho než jsem vychytala jak punčochu připnout, aby zůstal šev rovně ve středu nohy. Stejně během dne cestoval jednou vlevo, jindy vpravo a musel se pořád upravovat.

To kšírování jsem nenáviděla, ale nylonky se nějak upevnit musely. Byla jsem na ně pyšná, tak jsem vydržela. Ale punčocháče byly dar z nebe. Dodnes na ně nedám dopustit, i když si myslím, že bývaly lepší a levnější.

Tak mě ještě podvazkový pás dohnal. Sice jen asi na rok, ale stačilo. Ty čudlíky tam vystřelovaly a trhaly se vždycky na poslední chvíli. Po vzoru mámy jsem je nahrazovala nítěnými knoflíky z povlečení. A ty nervy, aby to nebylo vidět pod minisukní! Nikdy více! Zuzano, gratuluji k tvému "čuchu" na témata. A k tomu všemu ještě dobře píšeš... :-)