Z vyprávění našich rodičů: Třináctá komnata mého tatínka

Millá Zdeníčko* - děkuji přímo snad za překrásné romantické a úžasné vyprávění ♥

Tak tohle je příběh jako z románu. Já si vzpomínám, že můj bratr se narodil až za 10 let ode mě. Maminka nemohla z porodnice domů, Josef byl nemocný, nepil mléko, jen spal a ona moc plakala. Ale doktoři ho zachránili. Slzy vystřídaly slzy štěstí. Toto znám z vyprávění... Díky za příběh.

Zdeničko - tolik zásadních životních událostí a zvratů v poměrně krátkém textu, který jsem přečetla jedním dechem. Ano, " cesty Páně jsou nevyzpytatelné" a kolík důležitých odboček vede cestou k našemu narození ... Kdyby moje mamka počkala na jednu životní lásku, v kterou moc nevěřila / byl to režisér dokumentarista a odjel tehdy na delší dobu do ciziny ... a po návratu mamku, už vdanou, hledal/, tak bych nebyla na světě já. Sleduji z povzdálí jeho úspěšnou dceru filmovou režisérku a pokládám ji tak trochu za svou virtuální sestru ;-) Moc jí fandím a je mi velmi sympatická. Můj taťka by zase nebyl na světě, kdyby jeho mamince, mé milované babičce, nezemřela u porodu sestra a ona se musela vzdát životní lásky a ujmout se miminka a švagra ... Vlastně i to předcházelo mé entitě. Co má být, to nakonec je. "Co je, to je, co bylo, to bylo, co bude, to bude" - prohlásil 100 letý stařík v jedné úžasné knize :-) Děkuji za Váš životní příběh*

Zdenko, to je moc hezký a dojemný příběh. Ne každý zná bližší okolnosti své existence. Já mám to štěstí, že se mi v nějaké slabé chvilce maminka svěřila. Tak vím, že jsem měla namále, ale pro velkou lásku k mému tátovi si mě i přes odpor babičky uhájila. O to víc si považuji svého bytí.