Babi, tady máš seznam úkolů. Přetížených prarodičů přibývá

Bydlíme s dcerou i jejími dětmi ve věku 13, 9 a 8 let pod jednou střechou a pomáháme jak se dá. Nutno dodat že rádi. Je samoživitelka , splácí hypotéku na zakoupený dům, pracuje jako zdravotní sestra v nemocnici a má dlouhé denní nebo noční služby. Když potřebujeme naopak pomůže ona nám a to i její děti, naše vnoučata. Naposledy to byla pomoc s nošením a skládáním dřeva. Vždy mě dá rozpis služeb na další měsíc, abychom si podle nich mohli objednat lékaře, rehabilitace, nebo zajet někam mimo obec si nakoupit, někam se podívat, někoho navštívit apod. Takže zatím fungujeme velmi dobře. Jsme si vědomi, že naši pomoc dcera potřebuje a hlavně si toho vědoma je i ona. Je to tak 2 dny, když mě řekla že má tu nejlepší maminku a pro své děti babičku na světě. Důvodem byly udělané palačinky, než se po službě vyspala. Má je totiž ráda ona i vnučky. Vnukovi jsem koupila malý obložený talířek, nebot on na palačinkách neujíždí.

Zrovna nedávno jsme si se synem a snachou povidali na toto téma. Došli jsme k názoru, že hned od narození mých vnoučat fungovala a fungují dodnes pravidla, která jsme si stanovili. Dokud byla vnoučata malá a já již nechodila do práce, v připadě potřeby pohlídání jsem ráda vyhověla. Byla li nemocná, péči zajišťovali téměř vždy rodiče. Na některé dovolené, zvláště do zahraničí jsme jezdili společně. Jsme dobrý tým, ve kterém je mi moc dobře.

Mať odvahu povedať nie. Spoločnosť by dostávala iný charakter i v iných oblastie, nielen v rodinách.

,,A problém se zvětšuje, když prarodiče nemají odvahu dát najevo, že unavení jsou... " - závěr článku. Pak tito prarodiče mají smůlu a jejich děti jsou obyčejní sobci, kteří neumí plánovat podle svých sil a možností.

Sama vnoučata nemám, ale sdílím příběhy mnoha svých klientek a je to opravdu pestrá paleta. V zásadě asi platí, že pokud jsou dobré vztahy v rodině tak s vnoučaty každý prarodič rád pomůže. Ale je to všechno o domluvě a nastavení pravidel. A ta se samozřejmě mohou časem změnit, protože síly nám ubývají. Nicméně, péče o vnoučata není žádná povinnost, ale dobrá vůle a hlavně kus radosti z toho, že tu rodinu vůbec mám a mohu být ještě i nějak prospěšná.

"Co komu dovolíš, to máš." Lakonicky shrnuto dle knih Louisy L. Hay, která mi kdysi v životní krizi dost pomohla. "Za všechno, co se nám v dospělém životě přihodí, neseme díl zodpovědnosti."

Ty děti mají snad rodiče ?Měl jsem přítelkyni ta byla novodobý itrok vnoučat ,syna a snachy,přišli d prai,tsdy máš děti ,my jdem nsa pivko ,fotbal ona vařila ,prala ,vnoučata byla jako její děti ,žádné soukromí ,přítele chtěla ,tak mlady řekli v tvém věku ,bylo jí 56 let ,stěžovala si mě ,vi dodat ,je mi 65 vnoučata nemám a nechci .

Sama takovou situaci neprožívám, takže ji nedovedu objektivně posoudit. Myslím však, že babičky jsou ve většině případů s vnoučaty rády a co možná nejčastěji. Někdy si i návštěvy vymáhají. Někdy však neodhadnou své síly nebo zaměření vnuka a jeho energii nebo si naopak nedovolí odmítnout. Je to individuální a velmi osobní, takže nepovažuji za vhodné, abych to ze své pozice nějak hodnotila a něco doporučovala.

Ano, aktuální ožehavé téma, probírané zde ve spoustě obdobných článků ze všech možných úhlů. Rodiče pracují od nevidím do nevidím (teda ne ti, co zneužívají sociální dávky). Holt hypotéky, složenky apod. se platit musí. A kam s dětmi po vyučování, event. družině? Často se taky píše o tom, jak jsou děti zbytečně přetížené všemi těmi kroužky a aktivitami. Že už nemají ani čas si "normálně" hrát nebo se dokonce i trochu "zdravě" nudit? Je to složité. A spousta rodin ani nemá prarodiče v "dojezdové" vzdálenosti, anebo už je nemá vůbec, anebo těžce nemocné :-(. A těch prázdnin a volných svátků co je... no jsem šťastná, že nás se toto téma nijak netýká. Ale co ti ostatní, kteří všechno musí řešit a organizovat?

A kde je psáno, že lásku k vnoučatům je třeba si odpracovat?