My dvě se sestrou jsme je s babičkou navštěvovaly. Chtěla bych vám vyprávět životní příběh Bláži, který nám babička s mamkou vyprávěly. Příběh je pravdivý. Jen jména jsem změnila.
Hanka a Bláža spolu s ostatními sourozenci vyrůstaly v patriarchální rodině. Otec měl hlavní slovo a všichni museli poslouchat. Ostatně, na počátku 20. století to nebylo nic neobvyklého. Otec, univerzitní profesor, dbal na vzdělání dětí a rodina byla vážená.
Přišel čas, kdy se nejstarší Bláža měla vdávat. Otec ji vybral ženicha z dobré a vážené rodiny, též majetné. Ovšem Bláža byla již dávno zamilovaná do Jožky. Nedovedla si představit vzít si někoho jiného. Otec ovšem na sňatku s vybraným ženichem trval.
„Jožko, já si ho nevezmu. Já raději uteču z domova.“
„Blážo moje, já na tebe budu čekat.“
V tomto duchu si slibovali lásku a věrnost. Přišel den svatby a Bláža byla donucena autoritativním otcem se vdát. K oltáři Bláža došla. Svatba se konala v Plzni v kostele, pak následovalo veselí. Když se schylovalo k večeru a k svatební noci, Bláža začala uskutečňovat svůj tajný plán. Převlékla se a jak bylo domluveno s Jožkou, vyběhla z domova směrem k nádraží. Běžela jako o závod, jen aby byla z dosahu domova a nemilovaného muže. Jenže svatební veselí se prodloužilo a ona vyšla déle než plánovala.
„Kampak slečinko tak na honem?“
„Já musím do Prahy, ještě dnes.“
„Ale dnes už žádný vlak nejede. To si musíte počkat až na zítra, slečinko.“
„Já se musím dostat do Prahy dnes večer. A co je támhle za vlak? Kam jede?“
„Nóóó, ten sice jede přes Prahu. Ale to je dobytčák, tam se nenastupuje.“
„Tak já pojedu v dobytčáku," podotkla Bláža a než se výpravčí nadál, rozběhla se směrem k vlaku a ten se vzápětí rozjel.
Shledání s Jožkou bylo radostné. Jožka držel v náručí Blážu a teprve teď z ní spadl všechen strach a byla radostí a samým štěstím bez sebe. Bez sebe byl též otec. Ovšem zlostí.
„Ta mi nesmí domů. Bláža už nesmí překročit práh domu. Vydědím ji. Taková ostuda. Všichni si na nás budou ukazovat.“
Bláža zůstala s Jožkou v Praze. Jožka si otevřel soukromou zubní ordinaci. Po sňatku se jim narodil syn, později dcera. Otec se časem nad dcerou smiloval a dětem otevřel svou náruč. Život byl krásný. Ale pak zasáhl osud a ukázal svou druhou tvář.
Přišla válka. A s ním fašismus. Heidrich a „konečné řešení.“ Nastalo pronásledování Židů. Tentokrát musel odjet Jožka. Jiným dobytčákem. Tam, odkud nebylo návratu. Válka stále trvá. Bláža zůstává se synem a dcerou. Syn už byl v této době ženat. Byl stejný fešák jako kdysi táta a využíval svého přitažlivého vzhledu. S manželskou věrností si hlavu nelámal. Jednou si vyšel s milenkou z Prahy ven. Bylo ovšem vyhlášeno stanné právo. Zákaz vycházení. Oba byli chyceni a zastřeleni.
Bláža zůstala s dcerou sama. Po válce se dcera vdala, narodil se jí syn. Dcera jako průvodkyně Čedoku trávila čas mimo domov, manželství se rozpadlo. Vnuk trávil většinu času s Blážou – s babičkou.
„Babičko, maminka zase nebude doma?“
„Přijede a přinese nám peníze.“
„Já bych byl radši, kdyby byla doma.“
Vnuk vyrostl, dostudoval. Bláža žila stále s dcerou a vnukem v prostorném bytě nedaleko Václavského náměstí. S naší babičkou chodívala ke Šroubkům – do hotelu Evropa na Václavské náměstí. Přivydělávala si soukromými hodinami její perfektní němčinou. I my dvě se sestrou jsme u ní absolvovaly pár hodin.
Později Bláža začala mít zdravotní potíže. Přestala chodit a celé dny trávila ve svém bytě sama. Babička jí stále navštěvovala a domů se vracela ve sklíčené náladě a mluvila o Blážině samotě a opuštěnosti.
Vnuk už měl dávno svůj život, žil se svou přítelkyní ve společném bytě s Blážou, ale vzájemně se odcizili.
Jednoho dne si babička potají, jak měla ve zvyku, zapsala datum Blážina odchodu.
Dcera nedlouho po Blážině smrti se rozhodla pro dobrovolný odchod.
V rodném domě v Plzni už dávno nikdo z rodiny nebydlí. Dům byl prodán Vietnamcům. Žijí jen pravnuci, kteří snad ani neví o vyvzdorované lásce své prababičky a pradědečka. Příběh lásky byl dávno zapomenut a časem odván.
