Došlo tak ke změně plánů - jeli jsme v dubnu. Cesta trvala tři týdny. Vyžadovalo to pochopitelně delší plánování, ale to v dnešní době při možnostech internetu nebyl až takový problém. Vše jsem tedy zařídila předem - jízdenky, ubytování, některé vstupy.
Vyjeli jsme přesně na apríla vlakem z Vídně do Villachu. Tam jsme měli první nocleh - v hotýlku na břehu řeky Drávy. Po příjezdu jsme se ubytovali a vydali na procházku centrem. Krásné městečko - historické centrum podél řeky obklopené scenérií Alp. Ty jsme ostatně obdivovali už z vlaku. Z památek zaujala gotická katedrála z 13. století, poničená zemětřesením ve 14. století. V katedrále se právě nacházela moderní expozice - socha Ježíše, který jako by sestoupil z kříže a vydal se na dráhu provazochodce. Působivé. Působivá byla také připomínka obětí nedávného teroristického útoku před jedním z kostelů.
Po noci ve Villachu jsme pokračovali do Benátek. Toto město kanálů a až krajkové krásy nás uvítalo neuvěřitelně teplým počasím. Zimní bundy putovaly do kufru a byla oblečena trička. Bydleli jsme - opět jen jednu noc - v hotýlku, který byl kdysi klášterem. Na recepci nám mladý sympatický muž cosi poměrně dllouze vysvětloval ohedně výtahu. Mluvím sice slušně italsky, ale na jeho sdělení protkané jakýmisi technickými údaji má italština nestačila. Statečně jsme tedy vyšli k výtahu - a byl to ten nejpomalejší výtah, jaký jsme v životě zažili. Sunul se hlemýždím tempem, a to urážím hlemýždě, ten by byl rychlejší. Navíc bylo nutné po celou dobu jízdy držet zmáčknutý knoflik, který se obvykle ve výtahu mačká jen jednorázově. No - bylo to v podstatě zábavné. Prošli jsme si pak město, které jsme už znali, došli jsme až na náměstí San Marco - chrám se opravuje, ale kavárny byly otevřeny, takže byla káva servírovaná číšníkem v bílém saku, jak je tady zvykem. Výhledy na moře a racky a davy turistů. To město má svou atmosféru. Ale jeden den stačí.
Ráno jsme vyjeli rychlovlakem Frecciarossa, na který jsou Italové právem pyšní, do Říma. Vlak Frecciarossa (tedy červená šipka) se řítil krajinou rychlostí okolo 250 km/hodinu, a to jsme později jeli jinde i rychleji. Mimochodem, za dobu naši cesty jsme vystřídali více než 20 vlakových spojů a nikdy jsme neměli ani minutu zpoždění. Dojeli jsme na nádraží Roma Termini a jen přestoupili, protože jsme pokračovali do městečka Tivoli.
Do Tivoli jsme jeli ze dvou důvodů - jednak kvůli památkám, které tu rozhodně stojí za to a které jsem již vesměs navstívila, ale můj muž ne. Druhým důvodem byl důvod osobní a pro nás důležitější - před pěti lety se v Tivoli oženil náš syn. Udělal to tajně a svatby se zúčastnil jen on, jehočeská manželka a dnes naše snacha a dva svědkové - čeští kamarádi. Nám tehdy Richard tvrdil, že jede se svou dívkou jen na dovolenou. Po návratu nám sdělil, že se oženil a pak byla doma v Čechách velká oslava. Chtěli jsme vidět místo, kde se náš syn oženil, prohlednout si onu radnici alespoň zvenku.
Městečko Tivoli leží v kopcovitém terénu a přímo dýchá historií. Křivolaké uličky, staré a většinou oprýskané domy, kašny, minizahrádky, nádherné výhledy. Náš apartmán jsme za pomoci GPS našli vcelku rychle a byli ubytováni sympatickou majitelkou, která neustále brebentila italsky - žádný jiný jazyk neuměla. Jako po ní mnozí další.
Prošli jsme centrum a hledali radnici, leč našli jsme jen jakousi moderní budovu, ta se nám nezdála být tou pravou. I usedli jsme do kavárny na náměstí, sledovali krásnou kašnu na začátku parku, dali si kávu a výbornou zmrzlinu. Jak je možné, že je v Itálii vždycky tak vynikající zmrzlina? Napsala jsem synovi, aby mi poslal adresu radnice, ve které se ženil, odpověděl mi velmi stručně, že mi ji pošle zítra, teď je pracovně zaneprázdněn. Dobrá.
Ráno jsme měli v plánu navštívit Hadriánův palác - je to komplex, který si v době antiky nechal postavit tento císař a který je neuvěřitelně rozsáhlý a zajímavý. Nachází se za Tivoli, jede se k němu autobusem. Na místě můžete obdivovat trosky budov strážců, ubytoven otroků, nebo samotných palácových budov, také je zde jezero se soukromým ostrůvkem císaře, který si tam chodíval v klidu číst, dále knihovna, mnoho dochovaných mozaik. Prohlídka celého areálu zabere několik hodin. Poté jsme v Tivoli zašli na oběd a po siestě jsme se vydali na obhlídku zahrady Vily Gregoriany - neuvěřitelné zahrady zřizené v propasti, takže je nutno sejít do hloubky 90 metrů a pak zase zpět po mnoha schodech, ale ty jsou pohodlné, navíc se zde nachází mnoho odpočívadel a laviček. Člověku až berou dech výhledy do nádherné přírody, jsou zde vodopády, zřídla, množství stromů a keřů, ve výšce se nacházejí stěží viditelné budovy a také jeden antický chrám. Já ovšem nemám příliš ráda výšky, takže sestup i následný výstup byl pro mne poněkud náročnější, k tomu bylo poměrně dusno - a tak, když jsem se ocitla u východu, měla jsem chvilku pocit, že z té vší nádhery, ale i nechutných výšek a poměrně velkého dusna mám halucinace. Stál tam totiž náš Richard. Syn. Překvapení, a proto včera ta stručná sms ohledně adresy té radnice. Přiletěl s manželkou za námi ukázat nám přímo, kde se brali - a strávit s námi víkend. Bylo to po prvotním šoku nádherné překvapení.
Večer jsme spolu strávili v útulné restauraci, povečeřeli a dlouho jsme popíjeli víno.
A další den jsme všichni čtyři zašli do Vily d´Este - která nabízí vcelku zajímavé interiéry, ale hlavně zahradu s neuvěřitelným počtem vodních hrátek - jsou zde vodopády, vodotrysky, kašny, jezírka a nádherný výhled do údolí.
Po obědě jsme pak odjeli do Říma. Ale o tom už příště.
