Osobní i intimní střípky z války

Válka? Vlastní děda zemřel ve dvaadvaceti jako poručík maďarské armády. Táta jej ani nepoznal. Prababička se ,,zbláznila" , když se v přechodu fronty skrývali... v takových těch snopech kukuřice na jihu Maďarska. Druhý děda (nevlastní) , super chlap, mašinfíra. Sloužil jako mladý kluk v armádě Slovenského štátu. Nikdy, nikdy jsem z něj nedostal ani slovo z jeho služby. Byl silně věřící, tak snad na té východní frontě se nedopustil ničeho proti Pánu Bohu. Karl S. Soused (Německý Čech¨)byl osobním řidičem Pauluse. Přišel o nohu a dostal se z toho kotle těsně před uzavřením. Nikdy, nikdy jsme z něj nedostali ani slovo o válce. Víte jak páchnou lidské vnitřnosti? Nechtějte to vědět nebo zažít. Mostar... v Bosně. Byl jsem ta jako puberťák PŘED. Jako voják PŘI a jako civilista PO. Naprosto neskutečné. Jedna část křesťanská druhá muslimská. Všichni sousedé. Za války ten most zbourali. Dnes třicet let po válce jej postavili znovu, ale lidé už k sobě cestu nenašli. To je válka. Na akademii jsem měl spolužáky ,,Sověty". Byli spolu na pokoji. Naprosto symbolická jména. Vasil byl kapitán letectva etnický Ukrajinec. Ivan etnický Rus, major. Nemám absolutně představu , že by dnes stáli proti sobě, stejně tak jako bych dnes stál proti kamarádovi Slovákovi. :-(

Ano Jani, spousta dnešních miliardářských starých rodinných klanů zbohatlo díky války a poválečné situaci.

Váš článek mi vehnal slzy do očí, a to byly v naší rodině, která pochází z Těšínska, ztráty minimální. Dědeček se nevrátil z koncentráku a táta přišel v Rusku o ledvinu. Vzpomínal jen na kamaráda, který tam padl. Po válkách, které už lidstvo zažilo, nemohu uvěřit, že v nich pokračuje. Ne někde daleko, ale skoro za humny. A lidé mohou jen doufat a modlit se. Bohužel pro některé jsou války zlatým dolem.

Na válku naši nevzpomínali. Ptal jsem se občas, ale ne. Děda byl invalida, plicní embolie, nevoják. Doktoři mu říkali, že bude žít sotva pár měsíců, možná dva, tři roky. Dožil se úctyhodných 84 let. Na konci války se blížil ku Praze německý ozbrojený vlak. Děda dostal odbojářů ve fabrice pušku a šel s chlapy hlídat na nádraží. Na ten vlak ale prý čekali odbojáři na všech nádražích, Nepřijel. Moje budoucí maminka tehdy byla nemocná, musela do nemocnice. Do té nemocnice, kterou na konci války američané vybombardovali. Píšu tyhle vzpomínky, takže je jasné, že se trefili s bombami do jiné části nemocnice. A to je kolem II. sv. války a naší rodiny asi všechno.

Je dobře vzpomenout na válku také z jiné perspektivy, než tomu bylo doposud zvykem. Už s tím začala Karin Lednická ve svých Šikmých kostelech a Scarlett Wilková v tom pokračovala v knize Ty chladné oči. Jistě, všichni vojáci wermachtu nejen že nebyli fašisti, dokonce mnozí nebyli ani Němci.

Mám pocit, že mi po dočtení stojí na hlavě vlasy hrůzou ... Někdy člověk výdrží a přečká HROZNĚ moc. Teď se mi zdá, že jsem právě dočetla rozsáhlý román, ságu jedné rozvětvené rodiny, jejíž předkové se narodili na historicky příliš komplikovaném území a v těžkých časech. Světě vzpamatuj se, prosím!