Věci nepotřebné

S přibývajícím věkem se toto téma stává vysoce aktuální. Věcí a sbírek mám opravdu hodně, což je tím, že mám velký mezonetový byt, v němž jsem po úmrtí manželky sám. Tak na redukci věcí ani moc netlačím a velmi mne těší, když se věc dostane k někomu, komu udělá opravdu radost. Tak jsem postupně udal a rozdal šatstvo po manželce, zbyly jen hodně drahé kožichy... A s mými sbírkami známek, odznaků, různých nálepek atd. ať naloží potomci...

Můj zesnulý manžel byl tzv. hromaditel. Hromadil všechno co se mohlo hodit na pozdější dobu. Po jeho odchodu jsem si musela nechat přistavit velkokapacitní kontejner. Já naopak nic nehromadím, oblečení co 2 roky nenosím jde do Charity a průběžně nepotřebné věci vyhazuji.

Knihovna u mne potřebuje také rázný zásah. V domě dáváme nepotřebné věci i knihy dolů do vestibulu, pokaždé zmizí. Pro naší generaci, vyrostlou v poválečném nedostatku je těžké něco vyhodit.

Často dělám větší úklid s tím, že se některých nepotřebných věcí zbavím. Přemýšlím nad každou věcičkou a nakonec se nezbavím téměř žádné. Dál už psat nemusím - mám to přesně jako Alenka T.

Mirku, i já často podléhám podobnému citovému vydírání ... :-) Moc hezké podobenství!

Nejhorší je, když začnete, coby kutil domácí, uvažovat nad věcmi, jako kdyby to byl materiál na nějakou další výrobu, či na opravy čehokoliv. Kde vezmete plech jinde, než z kvalitní exportní plechovky, kus pořádného plastu, z pěkného plastového kanistru, měděný drát z ustřiženého prodlužovacího kabelu, magnet ze zničeného reproduktoru? Šroubky nevyhodím nikdy. A když dojde na složitější techniku, je to ještě těžší rozhodování, zvláště, když funguje. Zkuste vyhodit disk z počítače, i když už je krajně nemoderní a s děsně malou kapacitou, ale pořád je funkční. Nebo třeba paměťový modul 1GB. Kdysi vrchol technologií, velmi drahý na pořízení. Dnes už ho nikdo nechce, je neprodejný, ale fungoval by, kdyby. Přiznávám, otevírám s ním, místo nože, dopisy a krabičky se zásilkami, ale vyhodit? Občas vezmu krabici s odloženými "poklady" tohoto typu, neotevírám ji, jen jemně, s pocitem viny ji vložím do odpadního kontejneru, zavřu víko a rychle odejdu. Jo, taky někde musíme bydlet :o)

Moc hezké, Mirku :-) Těžce se odhodlávám něco vyhodit, i když nekřečkuji. Vyřazené oblečení v dobrém stavu a s dobrým pocitem dávám do bílého kontejneru Adry, ještě, že je ta možnost. Armáda Spásy kdysi vyžadovala lístky z čistírny, což se mi tedy opravdu zajišťovat nechtělo, a tak občasný pytel postával chvíli potupně u popelnic. Proč potupně? Protože to pak někdo roztahal, co se mu nehodilo, kolem popelnic, a to bolelo.

Mirku, taky mě děsí domácnosti zarovnané starými krámy. Na druhou stranu mě ale děsí i moderní domácnosti, ve kterých není prakticky nic. Žádné připomínky toho, co jejich obyvatelé prožili. Těžko říct, jestli se někdy dokážu zbavit některých věcí, které nejsou potřebné, ale milé. Někdy si říkám, chudáci děti, až to budou jednou likvidovat ...

Mirku, moc pobavilo....taky se nerada loučím se starými věcmi...říkám si "neopouštěj staré věci pro nové...."

Ono je to ošemetné. Kamarád ve svém vysokém věku se zbavoval nasbíraných knih. Opravdu hrozilo že se mu sbírka propadne do spodního bytu.. Zbavil se těch nejhodnotějších, ostatní šmajkmetr nebral. Ani knihovny, domovy důchodců... Tak je odnosil do knihbudek.. Zbyly některé s citovou vazbou. Ale sběratel neumřel.. Zase si nosí "skvosty literatury" Ožil a sbírá.. V knihách mám jasno, nemusím je vlastnit. Ani sklo, to se mi z ruky vysmekává čím dál častěji..Ale ty vzpomínkové věcičky z cest.. Přece to Milanovi neudělám..On je vždy přibalil a táhl se s nimi...Něco je odloženo v chatě, ale ....Používám denně jen anglické hrnečky na odpolední kávu, ale to na mně hrozí šálek po babičce...Ani její krajkové nádhery nikdo nechce... Bude asi kontejnér.....