Věci nepotřebné

Moc hezky napsané, někdy je těžké se zbavovat vzpomínek.....

Dřív jsem věci dost hromadila. Kvůli nedostatku prostoru a také proto, že jsem část produktivního věku strávila jako učitelka němčiny a od žáků jsem, proč to tajit, měla různé dárky, suvenýry. Pak jsem se ale dostala do období, kdy jsem značnou číst věcí zlikvidovala, oblečení do bazaru, knihy do knihobudek, upomínkové předměty tomu, kdo je chtěl.

Moc hezky jste to napsal. Taky bojuju. Památky. Dárky od dětí a kamarádek. Vzpomínky... Hrnečky jsem odnesla do kavárny a do knihovny, knížky do knihobudek, oblečení na charitu. Ale mám nábytek po rodičích. Nic moc. Přece jenom hodně pamatuje, je prvorepublikový. A protože hodně pamatuje, je i dost zničený. Tak akorát na táborák, ale pořád se nemůžu odhodlat...

Když jsme se před dvaceti lety přestěhovali, objevila jsem Aukro, a přebytečné věci jsem skoro všechny prodala. Zvlášť výhodně moje sbírky všeho, co se dalo sbírat. Jenže, když tam jsou tak hezké věci, které se dají výhodně koupit. Moc hezký článek!!

Skvělý článek o věcech složitých téměř pro každého z nás, napsaný s nadhledem i citem pro krásu věcí a vzpomínek s nimi souvisejících. S knihami to vidím složitější. Pokud si s nimi začnete rozmlouvat, hrozí nebezpečí, že Vás vtáhnou svými příběhy do děje a budou se předhánět ve snaze ovlivnit Vaše rozhodnutí. Vsadila bych se, že jim vystěhování v nejbližších několika letech nehrozí.

Naprosto bezvadný článek :-) Nelze, než souhlasit s téměř všemi diskutujícími. Osobně mám nejlepší zkušenost s přestěhováním do menšího bytu. To pak člověk musí třídit, i když nechce. Něco prodat, hodně darovat, něco "málo" vyhodit ... "Srdcovky" si ponechat :-)) Díky za krásné a dojemné počtení.

Super, knížky už půjdou samy :-)

Moc hezký a hlavně vtipně pojatý článek. Děkuju.

Jo, Jo, Mirku. To je i u mne nekonečný příběh !

Mirku, bezvadný článek. Zrovna se dívám na poličku na stěně. Mezi jinými věcmi je sklenička s nápisem 50. Máme ji doma hodně roků. Dřív jsem si říkala, že se možná padesáti nedožiju a vida už mám 67. Sklenička pořád na mě kouká a jen konstatuji, jak ten čas rychle letí. Rozhodně ji nikomu nedám ani nevyhodím, to prostě nejde!