Příliš šťastní senioři. Vznikl další mýtus o starší generaci

Věro, to jsi hezky napsala 17:28...

Myslím si, že se většinou nepředstírá snaha vidět stáří v hezkíém světle. Vdžycky budou chudí a bohatí, nemocní a (relativně) zdraví, spokojení a nespokojení atd. Co je ale důležité, je celkový postoj člověka k sobě, k lidem kolem něho, k práci a ke světu vůbec. Optimistický pohled znamená prostě větší spokojenost, lepší zdraví, víc kamarádů, bohatší život apod. Nepředstírá se, že nejsou problémy, ale že mnoho problémů se dá řešit nebo nad nimi mávnout rukou anebo ještě lépe žít tak, aby ve stáří nenastaly. Šťastný může být ten, kdo a) zplodil děti, dobře je vychoval a může se na ně spolehnout i ve stáří, b) může se pohybovat jíst, mluvit a utřít si zadek. Když toto existuje, může si jen blahopřát. Co je proti tomu "problém" s peněženkou, s vládou, se sousedy?

Že stáří přináší jen samé dobré věci? Nemá ta urputná snaha toto předstírat znamenat, že není třeba se o staré lidi starat? Nemohu zobecňovat, ale z vlastní zkušenosti vím, že v mládí jsem si stáří neuměla představit. Nebo jsem si ho představovala špatně. Žila jsem „tady a teď“. A při myšlenkách na budoucnost jsem si říkala „To už budu stará, to už na mně nebude záležet“. (Neskutečná pitomost.) A opět sama za sebe: aktivita ano, ale „odsud posud“, neadorovat ji. Každý má jinou povahu, jiné zdravotní problémy (ti šťastnější možná žádné). Proto si každý svoji míru aktivity určuje sám. A to je dobře. Je fajn, když se člověk se svým stárnutím dokáže smířit. Daří se mi to. Ale (možná trochu skepticky) se ztotožňuji s výrokem, že stáří není pro sraby. Vím proč.

Mně se článek líbí. Jana J. a Anička mi přímo mluví z duše. Tak dobře jako teď, jsem se neměla nikdy. Nebyl čas, byly pořád starosti. V obchodem je všechno, co potřebuji, dělám si, co chci. Chodím kam chci. Žijme život takový, jaký je. Nebuďme nevděční.

Když jsem si přečetl, (s čímž souhlasím) jak jsme my senioři v současné době zobrazováni, t.j. křepcí fešáci a fešandy, jimž by jejich věk snad nikdo ani nehádal, ani se nedivím reakcím naší zlaté mládeže, která tak nabývá pocitu, že jsme přítěží, která již nevytváří žádné hodnoty a kterou ona musí živit. Ani si neuvědomují, že oni sami, na rozdíl od nás, žádné hodnoty dosud nevytvořili a užívají si proto, že je velkoryse živí rodiče. Je pravda, že jsou mezi námi tací, kteří se podobají oněm thymolinovým krasavcům, jak je vylíčila autorka, ale je smutnou pravdou, že jsou mezi námi i tací , které vypodobnila v domově důchodců. Také jsou staří, opuštění, živořící doma, bez zájmu okolí. Někteří jsou doma objeveni až dlouho poté, co opustili toto slzavé údolí. Je jenom na nás, zda dovedeme důstojně zestárnout a nehrát si do pozdního věku na zajdy (není nic trapnějšího, než potkat kmeta s vlasy obarvenými na černo, či stařenu v minisukýnce a zmalovanou jak velikonoční vajíčko) a jak se dokážeme o sebe postarat i ve chvílích, kdy už nejsme žádní sokolíci. Bohužel skutečností poslední doby je, že vůči seniorům není ve společnosti, zvláště mezi mládeží, vytvářena příliš pozitivní atmosféra... Článek je pěkný, nelze než souhlasit

Vzpomínám na svou babičku, měla 200,- Kč důchodu a děda také. Můj táta je musel podporovat. Dnes je vše úplně jinak. Máme se královsky, v obchodech na co si jen vzpomeneme. Tak dobře jsem se neměla ani když jsem chodila do práce. Nebyl čas. Teď ho s manželem máme a můžeme si konečně užít. Nikam nespěchat a dělat si radost. Neutápět se v minulosti, netrápit se, co bude v budoucnu a žít přítomností.

Jinými slovy řečeno ať se stáří zobrazuje tak či onak nikdy se člověk nezavděčí.

Naprostý nesmysl. Každý člověk je jiný a záleží na spoustě věcí. Jestli je sám nebo má skvělou rodinu, jestli je zdravý nebo nemocný, jestli má přátele a kamarády, jestli má radost ze života ne bo už ne a dalších sto věcí které hrají v životě roli.

Myslím, že prestiž a postavení seniorů, jejich vnímání ve společnosti, úroveň péče, to všechno, podle mě dosáhlo svého maxima. A je úplně jedno, jestli za to může snaha získat volební hlasy. Máme se dobře. Je nám umožněno vše. Pomáhejme si všude tam, kde si můžeme pomoci. Neobejdeme se jeden bez druhého. Jsem vděčný, že žiji právě v této době, i když ji mnozí sledují s obavami z dalšího vývoje. Tento článek hezky pojmenoval extrémní pozice.

V různém nahlížení na seniory je chyba v tom, že se "senioři" tak nějak nedělí jako třeba "děti" ... Je jiný život dítěte - miminka a dítěte - puberťáka, to je všem jasné, ale všichni senioři (popř. označení jako důchodci) se dají do jednoho pytle - a hotovo ! - přitom tzv. senior může mít 65 let nebo taky 95 - a to je rozdíl 30 let! Takže senioři mohou být aktivní, s pěknými vlasy i zuby, usmívající se od ucha k uchu, a taky smutní stařečkové šourající se s hůlkou chodbami domovů důchodců ... A autoři všech možných článků, které na nás vyskakují na Seznamu, seniory pytlují a pytlují o sto šest a napíšou třeba, že se důchodci perou v Lídlu o zboží ve slevě apod. Že je to cca 2,5 lidí různého věku, založení, různých možností jim nějak nedochází ...