Svůj sen, sen o životě ve svobodě, si od dětství hýčkal také pan Jiří. Příjmení neprozradí. Zachovává si tak roušku tajemství a přesvědčuje nás o své volnomyšlenkářské a nespoutané povaze. Podělil se však o zajímavý, netradiční a pro mnohé možná kontroverzní životní příběh, který se nemůže odehrávat nikde jinde než ve Spojených státech amerických. Po přečtení určitě budete mít o čem přemýšlet. A já vám přeji příjemný začátek léta, plný inspirace, objevů a nevšedních zážitků.
Když mi bylo osm let, rozhodl jsem se, že komunistické Československo opustím, jakmile dokončím základní školu. Už od mala jsem cítil, že nám ve škole a v televizi lžou a mimo svůj domov člověk žije ve neustálé přetvářce. Každých pár měsíců jsem slyšel o rodinách, kterým se podařilo emigrovat. Představoval jsem si, jaký musí být život ve svobodě, ale nešlo mi to. Jenom jsem věděl, že nechci trávit celý život lhaním a přisluhováním zločineckému režimu, nebo se s režimem potýkat a sedět ve vězení. Trávil jsem hodně času představami o svobodě projevu, svobodných volbách, možnostech podnikat, a taky možnosti být nezaměstnaný, aniž by za to lidi strčili do vězení. Věděl jsem, že se musím dostat pryč do třinácti let, protože jakmile bych nastoupil na střední školu, stejně by mě vyhodili a skončil bych u lopaty. Pamatuji si, jak v 6. třídě se jeden učitel nedržel přesně osnov a začal si přidávat svoje vlastní výmysly, když s pevnou tváří řekl, že Lenin je považován za největšího génia lidstva. Než jsem smíchem stačil spadnout ze židle, vyhodil mě za dveře. Na střední škole by asi taková legrace dopadla jinak. Každoroční útěky z průvodu prvního máje by tam asi taky neušly pozornosti.
Plánoval jsem odjet na dětský tábor do Jugoslávie, utéct přes hory do Itálie a odtud pokračovat do Rakouska nebo někam, kde je svoboda a dobré lyžování. Když totalita padla, bylo mi 12 let a místo na výlet do Jugoslávie jsem nastoupil na české gymnázium. Po půl roce jsem ale usoudil, že se jenom učíme data, která papouškujeme a za týden zapomeneme. Začal jsem se vzdělávat sám a na gymnázium jsem se chodil převážně vyspat. Když mi bylo 15 let, četl jsem v Mladé Frontě, že čeští středoškoláci chodí na rok studovat do USA. Zavolal jsem z pošty na všechny tři společnosti, které to organizovaly. V novinách psali, že studenti mohou mít maximálně dvě čtyřky na vysvědčení, ale ne z angličtiny. Já jsem měl čtyřek pět, včetně angličtiny. Cílem telefonátu bylo pochlubit se vysvědčením a zjistit, jak se dostat na rok do Ameriky s jinými výbornými žáky. První sekretářka se dlouho smála, když jsem se zmínil o pěti čtyřkách. Zavolal jsem druhé organizaci, kde se do telefonu také dlouho smáli. Ve třetí organizaci se sekretářka nesmála, ale řekla, abych si vylepšil známky a zavolal za rok. Požádal jsem ji okamžitě o schůzku s ředitelem, který mi za týden v Praze řekl, že mluvím anglicky lépe než děti, co se už vrátily z Ameriky. Bylo mu divné, že jsem měl čtyřku z angličtiny a z češtiny, i když jsem od dvanácti let publikoval články v samizdatu (Sklepník), v novinách (Rozhlas), plus články v angličtině po celém světě. Nařídil sekretářce, aby při přepisu vysvědčení z pěti čtyřek udělala pouze dvě, a za pár měsíců jsem letěl do Ameriky.
Na americké střední škole jsem byl ve venkovské oblasti v jižní Georgii u hranice s Floridou. Říká se tomu hluboký jih. Líbilo se mi, že někteří učitelé zadávali studentům každý den za úkol něco napsat, formulovat nějaké myšlenky a diskutovat mezi sebou o různých věcech, oponovat si, přesvědčovat jeden druhého atd. První tři dny mi v Georgii dávali nějaké testy a nakonec nabídli, abych šel o rok výš a odmaturoval, takže jsem pokračoval na jednu z vysokých škol, kde mi nabídli stipendium na školné. Vysokou jsem dodělal za další dva roky, takže v osmnácti jsem mohl buď pokračovat magisterským studiem a povinně hned vyučovat předměty, které jsem bral teprve měsíc předtím, nebo začít někde pracovat vybaven titulem bakaláře z filozofie, kulturní antropologie a náboženství.
Naštěstí mi došlo stipendium, byl jsem unavený a nelákala mě ani představa, že se stanu celoživotním akademikem a budu mudrovat o věcech humanitních, aniž bych je někdy viděl jinak než z okna univerzity. Začal jsem pracovat na mojí univerzitě jako noční vratný, abych se mohl po nocích vzdělávat, ale přes den jsem pár let pracoval třeba jako kuchař v restauraci, mechanik u autodealera, klempíř, recepční v hotelu atd. Občas jsem pracoval méně a chodil na magisterské semináře, aniž bych se do školy registroval. Profesoři, co mě už znali, papírování neřešili. Akorát když jsem se objevil ve 2. semestru čínštiny, tak mě profesor chtěl vyhodit proto, že jsem nikdy neměl základy čínského jazyka. Já jsem ale řekl, že neodejdu, on to vzdal a začal vyučovat. Za dva týdny už jsem byl v jeho 4. semestru čínštiny a koncem roku mi děkoval, že lidi jako já ho dělají šťastným, že se stal učitelem. Dřít ve škole 10 hodin denně nebo pracovat 120 hodin týdně mi nebylo cizí. Celý život potkávám od rána do večera lidi daleko chytřejší, než jsem já, nikdy jsem ale ještě nezavadil o většího dříče. Nakonec jsem ale měl čas srovnat si v hlavě, co mě baví. Práce to asi nebyla, protože po několika letech jsem si začal brát každý týden 3-4 dny volna a trávil je lezením po Smoky Mountains v Tennesseee, občas lyžováním v Západní Virginii nebo v Kalifornii. Chvíli jsem žil i v Jižní Karolíně, ale tam mi lidé připadali světonázorově velmi omezení.
Přestěhoval jsem se do Miami na Floridě, chtěl jsem se tam naučit španělsky. Založil jsem internetovou společnost na prodej auto součástek, kterou jsem po roce přestěhoval do Kalifornie. Potom už jsem si hledal zaměstnání jen výjimečně, spíše abych se něčemu naučil. Internetový obchod jsem prodal, když se mi v Los Angeles rozjel sezonní obchod s lyžařským vybavením. Začal jsem také častěji zadarmo pracovat jako dobrovolník u neziskových organizací. Baví mě učit a trénovat třeba postižené lidi lyžování, ale za covidu jsem rok a půl také dělal testy a očkování, když to bylo potřeba. Práce zadarmo mi vyhovuje, protože spolupracovníci jsou vždycky fajn a v případě rodičů postižených dětí je spolupráce vždy bezproblémová, protože mají jasně dané životní hodnoty.
Zaměstnaneckým vztahům už se vyhýbám, pokládám to pouze za příležitost, jak se něco naučit z dělání chyb s penězi jiných lidí. Pokud má člověk zaměstnání za jiným účelem (peníze, seberealizace, zábava) tak je mi ho líto a tvrzení "Miluju svoje zaměstnání" pro mne představuje vrchol ubohosti. Jsou lepší cesty, jak dosáhnout zábavy, peněz, nebo smysluplné práce, než se nechat zaměstnat. Obětovat svůj čas a důstojnost je příliš velká cena za výplatu, a člověk neschopný najít si zábavu, přátele, nebo smysl života mimo zaměstnání se to vždycky může naučit. Zdá se, že nehorázný přeliv majetku korporacím, malá sociální mobilita, vzrůst moci sociálních médií a pandemie covidu konečně přiměly více lidí v USA i v Evropě k přehodnocení zaměstnavatelských vztahů. Jakoby se ve skupině prostitutek, které tvrdí, že milují svoji práci a svého pasáka, najednou ocitla rostoucí skupina, která to dělat nechce, nebo se aspoň chce přitom flákat a dostat mnohem víc zaplaceno. V takové situaci stát se "influencer" nevypadá vůbec jako zhoubný blud, ale jako jedna z mála šancí, kterou by bylo škoda zahodit.
Panoramata kalifornských hor. FOTO: Z archivu Martina Nekoly
Posledních deset let žiji převážně na horách Sierra Nevada, asi dvacet kilometrů od Yosemitského parku. Většinu roku lyžuji, v létě chodím po horách nebo plavu, večer většinou chodím do termálních pramenů nebo horkých řek po okolí. Na jaře a podzim trávím každý rok jeden až dva měsíce v Utahu a v Arizoně na nádherných neznámých místech, která vám Instagram nebo Google Maps zatím neukazují. Pracuji pro sebe 20-60 dní v roce v Los Angeles během lyžařské sezóny, pro jiné lidi dělám jen jako dobrovolník, když se mi chce nebo když je potřeba. Počasí nejvíc rozhoduje, kde se pohybuji, ale jinak si dělám, co chci, kdy chci, kde chci a s kým chci. V Čechách nad tím lidi kroutí hlavou, v Americe mi lidi říkají, že žiji jejich sen.
Když se bohatí lidé v Americe před dvěma sty padesáti lety rozhodli, že nechtějí platit daně, aniž by měli zastoupení v anglickém parlamentu, zveřejnili ve formální Deklaraci nezávislosti myšlenky o tom, že všichni lidé byli stvořeni jako rovnocenní a že mají bohem dané právo na život, na svobodu a na úsilí o štěstí. Ta fráze "úsilí o štěstí" je notoricky známa každému Američanovi (protože svobodu považují za samozřejmost), i když většina lidí vůbec netuší, co je napsané v ústavě, nebo jak fungují politické procesy. Proto mi asi nikdy nepřipadlo divné snažit se zjistit, co mi přináší štěstí, a zorganizovat si podle toho život. Rozhodnutí nebudovat kariéru, nedrat se za penězi a nezaložit rodinu mi dalo čas zařídit a zdokonalovat si svoje vlastní štěstí. Před lety jsem si pomyslel, že ten uplynulý rok byl "nejlepší rok mého života", ale od té doby jsem se takhle cítil pokaždé. Teď už vím jenom to, že příští rok bude asi zase lepší než ten předtím.
V Čechách důraz na hledání individuálního štěstí není tak veliký jako v Americe a téměř jako v konfuciánských kulturách hájení zájmů bezprostřední rodiny je prioritou vzorného jedince. Navíc příkladný Čech, v zahraničí stejně jako doma, by měl využít svého potenciálu pro obohacení společnosti, případně sloužit ke zviditelnění českého národa. Žít většinu života v Americe mi umožnilo odpoutat se od takových představ a žít způsobem, jaký jsem si vytyčil sám už jako dítě - prožít život naplno a potom zemřít bez jakýchkoliv výčitek a s úsměvem na tváři…
