Jana (74 let): Jsem vdova bez papírů a říkám: holky, vdávejte se
Ilustrační foto: Freepik

Jana (74 let): Jsem vdova bez papírů a říkám: holky, vdávejte se

5. 8. 2025

S partnerem jsme spolu žili téměř třicet let. Říkali jsme, že v našem věku už nemá smysl dělat svatbu. Oba jsme měli za sebou dost těžké rozvody. Když Jirka zemřel, došlo mi, že to byla chyba.

Několikrát navrhl, že bychom se vzali. Já jsem si hrála na samostatnou hrdinku a říkala jsem, že už se nikdy vdávat nechci. Pak o tom přestal mluvit a já to jednou v žertu navrhla. On se smál a řekl, že už taky nechce. Bylo to mezi námi, ale nikdy jsme to neuskutečnili. Před kamarády jsme vedli hrdinské řeči, že se nechceme vázat, že svatba je jen cár papíru a podobně.

Náš vztah však v podstatě bylo manželství. Pořídili jsme si společný byt v nájmu, hospodařili jsme společně. Jirka měl chatu a já si to tam zamilovala, takže jsme do ní vráželi dost peněz. I mých peněz. Nenapadlo mi, že to jednou bude problém. Jirka byl ovšem prozíravý, takže mi v té chatě napsal trvalé bydliště, měl ji zkolaudovánu k trvalému bydlení a v nedalekém městě je moc hezký domov pro seniory, tak jsme vždycky žertovali a říkali, že když budu mít v okrese trvalé bydliště, třeba se tam jednou dostaneme.

Jirka odešel po krátké těžké nemoci. Proběhlo dědické řízení. Ukázalo se, že mi Jirka chatu odkázal. Dětem dal úspory, synovi odkázal své auto, které si koupil nedávno. Já jsem měla svoje staré auto, kterým jsem jezdila ráda. Přišlo mi logické, že nás tak podělil, navíc dceři odkázal obraz, který má velmi slušnou hodnotu.

Jeho dcera a syn závěť zpochybnili. Tvrdili, že na chatu mají nárok výhradně oni a já ne. Najali si advokátku, začalo peklo. Dali mě k soudu, tvrdili, že jsem Jirku k přepisu chaty na mě donutila pod nátlakem, když už byl nemocný. To mě urazilo, byl to naprostý nesmysl. Začaly dva roky tahanic, nepříjemností. Můj synovec je právník, tak se do toho vehementně vložil a nakonec jsme vyhráli. Chata je moje. Jenže mi vůbec nedělá radost. Na sousedním pozemku má totiž chatu Jirkova sestra a k ní teď jezdí jeho syn a dcera. Je to nesmírně nepříjemné, oni to berou, že jsem je připravila o majetek, koukají na mě jak sůvy, pomlouvají mě u sousedů. Naštěstí lidé z okolí Jirku znali, chovají se ke mně hezky. Vědí, že jsme na chatě společně pracovali.

Jednou, když mladí seděli vedle na zahradě, vzala jsem láhev vína a šla za nimi. Chtěla jsem to všechno uzavřít, říct jim, že nechci žít tak, abychom se na sebe mračili. Vždyť já nemám děti, nemám blízké příbuzné, stejně bych jim tu chatu odkázala. Beru to jako samozřejmost, že bych jim ji odkázala, chtěla jsem to tak udělat hned při dědickém řízení, kdyby tehdy proti mně tak nepřátelsky nevystartovali. Chtěla jsem udělat závěť, podle které bych chatu užívala do své smrti a pak by připadla napůl jim dvěma.

Tak jsem přišla k nim na zahradu a Jirkova sestra na mě začala křičet, ať vypadnu. Doslova mě takto sprostě vyhnala. Mladí se tvářili nepřátelsky. Probrečela jsem celou noc a pak jsem se rozhodla, že chatu prodám. Nechtělo se mi do toho, nechala jsem tam kus života, vše mi tam Jirku připomínalo. On tam spoustu věcí sám vyrobil, byl šikovný řezbář, měli jsme to tam pěkné, je tam stará vzrostlá zahrada. Rvalo mi to srdce, když jsem si představila, že už tam nikdy nepojedu.

Dala jsem si inzerát, mladí si ho všimli, protože ho lidé z okolí sdíleli na sociálních sítích a visel i na nástěnce v místním obchodě.

Nakonec jsem chatu prodala sympatické mladé dvojici. Mám radost, že je v dobrých rukách, moc se jim tam líbilo, říkali, že tam ani nic moc nechtějí měnit.

Měla bych být spokojená. Mám peníze. Ale k čemu mi jsou? Cestovat se mi už nechce, začínají mě trápit různé nemoci,  navíc je mi líto je rozfofrovat, když nevím, zda jednou nebudu potřebovat pomoct a budu si ji muset platit. Tak sedím v malém bytě ve městě a vzpomínám na dny, kdy jsem seděla na naší pěkné zahradě.

Jirkovy děti vlastně doplatily na svou hamižnost, ale mně to pomyšlení radost nedělá.

Ale uvědomila jsem si, v jaké bych byla situaci, kdyby Jirka na mě tu chatu nenapsal. Neměla bych nic a to jsem do ní investovala hodně. Vždyť já tam kdysi ze svých úspor zaplatila celou novou střechu. Ale právně bych na ni neměla nárok, nebyla jsem jeho manželka. Jen vdova bez papírů.

Myslím, že můj příběh může být ponaučením pro ženy, které tvrdí, že se nechtějí vdávat. Kdybychom byli s Jirkou svoji, měla bych automaticky nárok aspoň na část, musela bych děti vyplatit nebo ony mě nebo bychom se museli dohodnout. Ale takto, kdyby nebyl prozíravý a chatu na mě nepřepsal, neměla bych nic. Tak teď říkám všem ženským, ať netvrdí, že svatba je jen cár papíru. Pokud si spolu lidé rozumí a myslí to spolu vážně, měli by se vzít. Vše je tak jednodušší. Já třeba zpočátku měla problém, když byl Jirka v nemocnici. Protože jsem byla takzvaně cizí, lékaři se se mnou nebavili. Až když mě Jirka zapsal jako blízkou osobu a uvedl, že mi mají sdělovat informace, změnilo se to. Jsou to maličkosti, ale mohou komplikovat život. Takže, pokud někdo investuje své peníze do majetku partnera, se kterým není sezdán, je to riskantní. Na mém případu je jasně vidět, že člověk nikdy neví, co ho v životě potká, jak se zachovají blízcí. Já jsem Jirkovy děti měla vždy ráda, i jeho vnoučata. To, jak se ke mně zachovaly, bylo vlastně to nejhorší, co mě v životě potkalo. Úplně mi to vzalo veškeré iluze.

 

(Redakčně zpracováno na základě vyprávění čtenářky, která si nepřála uvést celé jméno. Fotografie je ilustrační. Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)

 

 

 

 

Můj příběh ovdovění peníze rodina
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.8 b. / 26 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Monika Monca
Vas muz to udelal spravne, dle zakona. Take vam mohl nechat napsat cast chaty ve chvili, kdy jste zaplatila novou strechu. Protoze pokud byste se treba rozesli, nemela byste take nic. Vdavat se pro penize je hnus.
Olga Škopánová
Každý koho přijímají do nemocnice pokud není v bezvědomí tak musí do papírů napsat komu mají být sdělovány zprávy o jeho zdravotním stavu. Přesto se stále udržuje pověra o nelidech lékařích, kteří odmítli sdělit jak na tom nemocný je.
Jaroslav Čtvrtečka
Jsou životní situace, ve kterých musíte umět improvizovat. Nějakou dobu, řekněme pár let, jsem se stýkal s kamarádkou a pomalu to přerostlo ve vztah, ale ona už se taky po padesátce vdávat a vázat nechtěla a tak jsme žili každý zvlášť ve svém a jen se navštěvovali. Jednou jsem ji odvezl do nemocnice, upadla totiž doma na dlaždice až tak lehce, že jedna z dlaždic praskla a přítelkyně zůstala v bezvědomí. Její dospělá dcera, ani syn, jí neuměli nijak pomoci (!), aspoň že zavolali mě. Oni umějí, to ano, nastřelit si další náušnici do nosu, všelijak se zohavit, nechat třeba udělat další tetování, ale zavolat mámě záchranku? Pomohl jsem, jak jinak, auto mám. Přítelkyni si v nemocnici na urgentu nechali na pozorování, ale já potřeboval vědět, co s ní je a kdy mám pro ni zase přijet. Vědom si faktu, že nejsem rodinný příslušník, jsem večer zavolal do nemocnice, jako její bývalý manžel. Drobná lest, pro dobro věci. Lékaři mi do telefonu sdělili diagnózu, nic hrozného, druhý den jsem pro dámu přijel a vše bylo zase v pořádku. Akorát mi pak přítelkyně doma říká, "Hele, tomu bys nevěřil. Do nemocnice prý volal exmanžel a zajímal se, jak se mám!".
Šárka Bayerová
Takže už film doporučujeme dvě...:-)
Olga Škopánová
Všechno je to o tom znát zákony a svá práva a povinnosti. Nenechat se zaslepit láskou ani vznešenými slovy. Co je psáno to je dáno.
Dušan Brabec
Smutný příběh. A znám podobný z minulosti. Rozvedená (a pak i ovdovělá) spolupracovnice začala žít se svým šéfem, vdovcem, a bylo jim blaze. Když onemocněl, chtěl na ni prakticky všechno přepsat, ale ona ho miloval a nechtěla. Ale jakmile zemřel a začalo dědické řízení, objevila se náhle jeho jediná dcera z prvního manželství, která 50 let žije v Holandsku a na tátu 10 let jen nadávala (podnícena svojí mámou) a pak se na celých 50 let odmlčela. On se ji snažil nějak nalézt a kontaktovat, ale bez úspěchu. Dědické řízení nakonec dopadlo tak, že prakticky vše shrábla tato jeho dcera. A pak že existuje nějaká spravedlnost! Jeho přítelkyni zůstala jen polorozpadlá chaloupka na úpatí jedněch českých hor, se kterou by jeho povedená dcera měla jen práci a výdaje. A tak v ní ona přítelkyně přes léto přebývá se vzpomínkami, jak byla tehdy naivní. Všechno je to o výchově v rodinách. Jen doufám, že mne něco podobného nepotká... I když v hrobě mně to už bude de facto jedno!
Daniela Lender Chaloupková
Naprosto souhlasím s p. Radanou Ch., že ani manželský "glejt" by takovým "dětem" nezabránil v "krkounství". Kdo nezažil, nepochopí ..... Velice pěkný článek.
Zdeněk Pokorný
Ano, souhlasím se závěrem na konci článku. Není dobré podceňovat rychlost, s jakou můžeme odejít. Vstupem do manželství je pak mnohé jednodušší.
Olga Škopánová
Manželství není lékem na poničené vztahy v rodině.
Jana Šenbergerová
Co člověk, to jiná zkušenost. Vedle těch dobrých jsou pochopitelně i ty špatné. Každé dobrodružství má svá rizika. A život nic jiného než dobrodružství není. Nikdy se nelze pojistit tak, aby vás nepřekvapil něčím nečekaným.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 35. týden

Máte řidičák? Otestujte si jako v autoškole pravidla silničního provozu. Nevlastníte řidičský průkaz? Tak schválně, kolik otázek kvízu tohoto týdne dokážete zodpovědět správně...