Jednu znám už asi 40 let, s tou druhou jsme si padly do oka při léčbě v Janských lázních před 12 lety. Občas si ve trojici vyjedeme na společný výlet. Tentokrát si tři Aleny či Alenky, jak kdo chcete, vyjely na výlet na Kokořínsko. Alenku nymburskou jsme vyzvedly ze žlutého vlaku na Mělníku, nastartovaly autíčko a vyrazily splnit itinerář, který jsem pro tento den připravila.
První zastávkou na trase byl rybník Harasov na říčce Pšovce. Pohled na něj se otevře cestou po silničce Kokořínským údolím asi 15 km za Mělníkem. K rekreaci byl využíván už od konce 19. století a tehdejší majitel panství kníže Bedřich Lobkowicz v zatáčce nechal postavit výstavní hotel, uvedený do provozu v roce 1912. Název dostal po hrádku Harasov, který stával na protější skále. Ve skalním bytě měli hoteloví hosté dokonce originální vinárnu. Po válce hotel sloužil k rekreaci ROH. Po roce 1989 byl navrácen v restituci, ovšem po vystřídání několika majitelů chátral, až nabyl současné podoby. Nicméně u rybníka najdete pěkný penzion s kempem a pláží a můžete tu strávit pěknou dovolenou nebo se přijet alespoň vykoupat. My jsme se sice nekoupaly, ale vytáhly jsme domácí koláče s jahodami a třešněmi a v romantickém prostředí rybníka, ve kterém se zrcadlí kokořínské lesy, jsme posvačily. Prohlédly jsme si reliéf Ježíše Krista Harasovského, vytesaný na úpatí bývalé hradní zdi, vzhlédly ke skalnímu bytu-vinárně, zaplatily 50 Kč parkovného a vydaly se k dalšímu bodu výletu.
Tím byly známé Kokořínské pokličky. Je to pískovcový skalní útvar, vzniklý zvětráváním pískovce. Horní vrstva z odolnějšího pískovce železitého chrání spodní sloup z měkčího pískovce jílovitého. Takto příroda vytvořila útvary podobné houbám či pokličkám. Největší Poklička je vysoká 12 m a klobouk má široký 6 m.
K Pokličkám je to jen opravdu malý kousek po modré značce od parkoviště u silnice, kde se vybírá pouhých 10 Kč na hodinu. Po zjištění, že Pokličky nestojí dole v lese na rovině, leč pohled na ně v úrovni očí si zaslouží jen ten, kdo se k nim přiblíží po zdolání více než 200 schodů, dvě Alenky usoudily, že jejich kolena nejsou pro takový výstup způsobilá. Pověřily mě pořízením fotodokumentace, usedly na spodní schod a vyprávěly si, zatímco já jsem šplhala vzhůru. V žádném případě nechci nikoho od návštěvy Pokliček zrazovat. Schody jsou poměrně strmé, ale jsou dřevěné, opatřené zábradlím, jde se po nich dobře a ještě si cestou zobnete borůvku.
Nahoře je vidět - nebo mně to aspoň tak připadá - že v minulosti byla možnost vyjít po skále až na horní úroveň pokličky. V současnosti je tam plot, což je více než rozumné.
Další zastavení bylo v Ráji, jež se ukázal být rájem skutečným. Ano, Ráj existuje. Je to malá vesnička, kde mají překrásnou výklenkovou kapličku a také restauraci V Ráji. Zde se v příjemném prostředí s přehledem a bez čekání postarali o naše nasycení.
Z Ráje rovnou do pekla? Kdo ví?
Nedaleký hrad Houska je opředen tajemstvím a tak trochu strašidelnými pověstmi, hovořícími o tom, že tu možná je vstup do pekla či dokonce jiné dimenze. Vzhůru ku hradu a pokusíme se tam zjistit, jak to je.
Z parkoviště je to k hradu po pohodlné cestě asi půl kilometru. Parkoviště je označeno jako placené, v době naší návštěvy však nikdo nevybíral. Původně gotický hrad z 13. století byl v roce 1590 přestavěn na renesanční zámek. Má čtyřúhelníkový tvar s vnitřním nádvořím. K pokladně si připravte hotovost, kartou se zde platit nedá. Vstupné přijde dospělého na 180 Kč, děti a seniory na 130 Kč. Obdržely jsme tištěného průvodce na několika stránkách, se kterým jsme se volně pohybovaly po hradu bez časového omezení. Období středověku připomíná hradní kaple s cennými nástěnnými malbami. Lovecký salónek má několik zajímavostí. Jednak jím prochází pískovcová skála od základů hradu, na krbu je umístěna vzácná lovecká trofej daňka skvrnitého, ceněná jako č. 3 v Evropě a dále tu v roce 1975 potajmu nahrála své první album skupina Plastic People of the Universe, což jí umožnil tehdejší kastelán Svatopluk Karásek. Prošly jsme všechny přístupné místnosti. Hrad v roce 1924 koupil prezident Škodových závodů Josef Šimonek a rodině patřil do 2. světové války. Za války zde byla německá armáda a po roce 1950 archiv státní knihovny. V restitucích byl vrácen rodině Šimonkových.
Hrad je opředen tajemnými pověstmi o vstupu do pekla. Nechci nikomu kazit radost a brát mu iluze, ale ani jedna z nás žádné mrazení, závany z pekla či tajemné postavy nezaznamenala. Nic to nemění na tom, že hrad Houska rozhodně stojí za návštěvu.