Čeká mě poslední úkol - přijmout smrt
Ilustrační foto: Pixabay

Čeká mě poslední úkol - přijmout smrt

12. 7. 2025

O smrti nechceme mluvit. Děláme, jakoby se nás netýkala. Malé děti, které bereme s sebou rozloučit se naposled s babičkou či dědečkem vidí, jak jednou skončí. Také my, kteří si užíváme důchodu, se s ní musíme smířit. Jsme k ní blíž. Patří k životu.

Je to téma pro bohaté i chudé. Nikdo se mu nevyhne. Nejde se z něho vyplatit, ani vykroutit. Zde manipulace neplatí. Přijmout své neúspěchy a chyby jsem se již naučil. Mohu se z toho jen poučit. Zbývá mi poslední úkol. Přijmout svou smrtelnost. Za půl roku mi bude 72 let. Větší polovina mých spolužáků z učení se na mě dívá již z nebe. Přiznám se, že s tímto důležitým faktem jsem se ještě nesmířil. Pro svůj další klidný život to musím přijmout. 

Mám ve svém věku ještě maminku. Ta je s tím dávno smířená. Má to jednodušší. Věří v Boha. Možná se do nebe i těší. Já jsem ateista, tak se musím s tím poprat. Většina lidí si na konci života položí otázku: „Měl můj život smysl“? Na druhou stranu nemusím uvažovat o tom, zda můj smysl měl, má nebo bude mít. Jsem přesvědčen, že měl.Nenarodil jsem se, bohužel, do šťastné rodiny, a mé dětství bylo patologické. Měl jsem na vybranou. Buď zůstanu, kde jsem, nebo se s tím poperu. Naopak mě to posílilo. Vše jsem si musel získat svými fyzickými i duševními silami. Proto nezávidím a přeji. Nic jsem od nikoho nedostal, proto si vážím sebe za to, čeho jsem sám získal. Celý život se vzdělávám a přijmout svůj konec beru jako součást mého celoživotního vzdělávání.  

Myslím si, že osud má člověk nějak geneticky určený, ale má na výběr několik desítek cest. Záleží jen na něm, po které bude v životě kráčet. Také si dáváme otázku: „Jsme se svým životem spokojeni“? Splnilo se nám to, co jsme od života chtěli“? Někteří lidé mají tendenci svalovat vinu na druhé za svůj „nepodařený“ život. Nebo na nepřízeň osudu. 

Když člověk přemýšlí o své smrtelnosti, pociťuje úzkost a nejistotu. Nesmíme odmítat tuto realitu. Jedině, když smrt přijmeme, tak zbytek života si můžeme v klidu ještě užít. Nejlépe v rodinném kruhu. Život nevlastníme, máme ho jen půjčený a musíme ho vrátit. Člověk je jedinou živou bytostí, která ví, že musí zemřít. Někdy jsou tímto tématem lidé přímo posedlí. Pro svůj klid se budu snažit se s tím smířit. Držte mi palce.

 

 

Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jiří Dostal
:-) Věrohodnost intimní chvilky končí, když sedíce na míse otevřeme svou kabinu veřejného reterátu... :-)
Daniela Lender Chaloupková
Zajímavá úvaha .... Děkuji za ni. Osobně s přijetím své vlastní smrti problém nemám. Už několikrát jsme si hleděly do očí, a ta konečnost mě neděsí. Většina mých milovaných mě již opustila, tak vím, že na mne čekají. Kolik času mi bude ještě dopřáno, nevím ... Proto se snažím žít každý den tak, jako kdyby byl ten poslední. Řečeno slovy mého milovaného Jiřího Wolkera: "Smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého, co strašné je, co zlé je, to umírání je ..... ". Jsem jednoznačným zastáncem eutanazie (nebo asistované sebevraždy), protože každý z nás má nárok na důstojný odchod. Pokud někdo tvrdí, že stačí tlumit bolesti apod., doporučila bych každému odpracovat si nejméně měsíc v různých zařízeních sociální péče nebo pečovat o člověka, jemuž není pomoci a věřím, že by rychle změnil názor.
Sylva Wiedel
No, je to tak trochu úkol nás všech, přijmout smrt. Ale nebojte, předtím, než jsme se narodili, to nebylo strašné, tak potom taky nebude.....
Jindřich Berka
Píši o mém smíření. Já píšu o všem i vesele. Do soutěže jsem psal tolikrát a ještě jsem nevyhrál. Myslím si, že psát umím a jednou mi to mohli dát. Takže na soutěže kašlu. Jindra
Anna Potůčková
Nevím zda zvířata cítí svoji smrtelnost, nebo ji jen třeba tuší. V této souvislosti mě napadá mnohé jejich chování, aby smrti unikli. Jako příklad uvádím, že když v Thajsku bylo to velké tsunami, tak sloni mířili do hor. Zřejmě tušili, že kdyby zůstali tak by zahynuli. Jinak mě také někdy popadne taková myšlenka a otázka ohledně smrti. Té se nebojím, ale bojím se případných bolestí, které ji mohou předcházet.
Irena Mertová
Takové otázky občas asi napadnou každého, je to normální... Tak tu myšlenku spíš od sebe odháním, i když napadne častěji, než by člověk chtěl. Bilancování také. Naštěstí kolem plno zajímavějších věcí. A jednou... no, příroda si poradí. A jak můžeme vědět, že zvířata o své smrtelnosti neví? Vím, bere se to jako fakt, ale do hlav jim nevidíme :-)
Jarka Jendrisková
Smířit určitě, ale jinak se tím moc nezabývat. A úkolů určitě máte ještě dost! Třeba napsat na I 60 pár veselejších článků - třeba do letní soutěže. Držím palce.
Jan Zelenka
Jindro, o tomto problému nemá cenu přemýšlet. Mám o deset více, než ty a jsem na to připraven. Nebojím se toho posledního dne a když se ohlédnu zpět, mohu být spokojen. Důležité je, užít si život až do jeho konce. Nic jiného nemůžeme dělat.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 28. týden

K nejnavštěvovanějím zemím patří v letních měsících Řecko. Už jste tam byli? To pak bude pro vás vědomostní kvíz tohoto týdne hračkou...