Tři ženy, tři cesty, jedno přátelství na celý život
Červencové setkání - vlevo Jana, vpravo Maruška. FOTO: Daniela Lender Chaloupková

Tři ženy, tři cesty, jedno přátelství na celý život

8. 7. 2025

Mám dvě přítelkyně stejného věku jako já. Poprvé jsme se setkaly v 6. třídě základní školy, kdy k nám nastoupily z vesnické malotřídky. Z původně neznámých holčiček jsme se staly spolužačkami a kamarádkami.

Chtěla bych těm svým dvěma dobrým duším následujícími řádky poděkovat za to, že jsou, že mohu být součástí jejich životů a že mají můj nesmírný obdiv.

Nikdo nemůže být rozdílnější než my tři. Jana byla odjakživa sportovkyně, tělocvik byl snad jejím nejoblíbenějším předmětem, zatímco já jej upřímně nenáviděla. Maruška patřila k premiantům třídy, zatímco já k učení přistupovala víceméně ležérně. Stačilo mi, co jsem si pamatovala ze školy, doma jsem učení moc nedala. Jana pocházela z typicky venkovské rodiny, kde byla na prvním místě tvrdá práce a hlavní slovo měl tatínek, Maruška vyrůstala v prostředí plném lásky. Já byla pro své rodiče příčinou jejich zkaženého života (dle jejich častého tvrzení).

Všechny tři jsme však rády četly, přemýšlely o všem možném, měly svá společná drobná tajemství.

První rozdělení přišlo po základní škole. Jana s Maruškou nastoupily na odlišné střední školy, já, s rodinným politickým zatížením, mohla být ráda, že jsem se dostala na učňovskou školu. Následující rok, díky několika statečným lidem, jsem se na střední dostala i já, ovšem děvčata již byla ve „druháku“. Měla jiné zájmy, kamarádky… S Janou jsme se občas potkávaly v tanečních, s Maruškou na chodbách jedné školy.

Postupně jsme odmaturovaly, Jana odešla za prací do Prahy, Maruška kousek od svého bydliště, já o o rok později o něco dál. Postupně jsme se provdaly, měly děti. S Maruškou jsme si psaly (ano, tehdy se ještě posílaly dopisy), párkrát jsme se navštívily, o Janě jsme nevěděly vůbec nic.

A léta pádila dál. Každá z nás prožívala to dobré i horší...

Před čtrnácti lety se několik spolužaček domluvilo a zorganizovalo třídní sraz u příležitosti našich jubilejních 50. narozenin a zároveň 35 let od opuštění základních školních škamen.

Sešla se téměř celá naše třída. S Janou i Maruškou jsme okamžitě navázaly tam, kde jsme před lety skončily a od té doby už jsme v pravidelném kontaktu. Dopisy už si nepíšeme (někdy mi to chybí), ale máme mobily, maily a hlavně osobní setkání. Každá z nás žije někde jinde, přesto se v rámci možností se vídáme v různých časech i místech, při rozličných příležitostech. Důležité je, že jsme na sebe nezapomněly.

Před pár dny Janička zorganizovala další naše setkání na zahradě její rodné chalupy v malé jihočeské vesničce. Přichystala vynikající pohoštění, Maruška i já jsme rovněž přispěly nějakými dobrotami. Naposledy jsme se viděly před dvěma lety, a i když jsme si mezitím psaly i volaly, osobní setkání je přece jen něco jiného.

Jak už jsem napsala výše, lišíme se snad ve všem. Počtem manželů i dětí, rozdílností původních profesí, zájmy, koníčky. Já jsem odešla do předčasného důchodu před pár lety a nemohu si to vynachválit. Maruška už je také oficiální státní rentiérkou, ale jednou nebo dvakrát týdně chodí ještě vypomáhat do své „mateřské“ firmy, kde pracovala mnoho let. Janička stále pracuje na plný úvazek ve firmě, jíž je věrná přes třicet let, a „na odpočinek“ se jí zatím moc nechce. Má „pod palcem“ původní firmu i její „dceru“.

Do dnešního dne je sportovně velice aktivní. S manželem denně (kromě dnů, kdy má trénink) po návratu ze zaměstnání nachodí cca 4 - 10 km (o víkendech 20 - 30!). Dvakrát týdně trénuje kickbox (většina účastníků je ve věku od 17 do 40 let, a to včetně mužů). Jeden víkend věnuje chalupě po rodičích, k níž patří ohromná zahrada s ovocnými stromy a pečlivě upravenými záhonky zeleniny, ovoce i květů. K tomu ještě patří starost o les, napadený před lety kůrovcem. Druhý víkend jezdí k manželovým rodičům. Její dcera žije dlouhodobě v zahraničí. Nedávno se vrátila z ročního pobytu v Africe, a Janička za ní vyrazila dát do pořádku nejen dceřin domeček, ale také zahradu. Vezla s sebou dokonce kosu, aby mohla posekat přerostlou zahradu.

Maruška v relativně volných dnech pomáhá svým snachám s hlídáním a výchovou pěti vnoučat ve věku od 4,5 do 11 let. S manželem pečují o les (rovněž postižený kůrovcem), zahrádku, pomáhají při rekonstrukcích bydlení „mladých“. Maruška je skvělou fotografkou, sobě i svým blízkým vytváří nádherná fotoalba. Několik let pracovala jako místostarostka v obci, kde bydlí, je spoluorganizátorkou různých akcí pro spoluobčany – cyklovýletů, masopustů, retro oslav 1. máje apod. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že jsou tak proslulé, že se na ně sjíždějí i lidé ze vzdálenějších regionů.

Obě jsou skvělými kuchařkami, hospodyňkami, elegantními dámami, jsou vzdělané, chytré, vtipné. Sdílely se mnou mé životní vzlety i pády, byly mi oporou před lety, kdy jsem přišla o milovaného manžela...

Děvčata, máte můj obdiv a děkuji za to, že jste. Přála bych všem mít takové přítelkyně, jako jste vy! :-)

 

 

 

 

přátelství spolužáci životní styl
Hodnocení:
(5 b. / 23 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Jírová
Mám podobná přátelství. Jsme čtyři, nejdéle se přátelím se stejně starou Květou, s kterou jsme se kdysi v 5 letech popraly o kyblíček, další 2 Ivu a Janu znám ze zaměstnání, asi už50 let. každá jsme jiná, ale jsme i když důchodkyně a každá je jinde, stále ve styku díky mobilu.
Eva Mužíková
Diky za krásné vyznání. Tak ještě hodně a hodně společných zážitků.
Libuše Křapová
Danielo :-) mít kamarádky celý život je výhra v loterii :-)
Oldřich Čepelka
Pěkné. Já mám smůlu, že nikdo srazy naší třídy nechystá. Posledně, před několika lety, jsem to byl já, přečs 100 km daleko od místa naší školy. ... No ale před dvěma týdny jsem aspoň organizoval setkání s dvěma sestrami, které nás poznaly před 77 lety a jedna z nich mě denně hlídala, hrála si se mnou atd. Tak jsem se této pečovatelce po těch letech odměnil návštěvou jejich rodiště (je v dnešním Polsku) a dopisem. Možná o tom jednou napíšu, je to o Němcích, Rudé armádě, šumáku v puse batolete, přátelství na celý život a o Stille Nacht, heilige Nacht...
Jan Zelenka
Krásné!
Dana Puchalská
Hezký, milý a zajímavý článek.
Zdeněk Pokorný
Moc hezký článek. Vypráví o síle, kterou přátelství má, ani zub času s ním nic neudělá...
Daniela Lender Chaloupková
Ještě jednou děkuji všem. Dodatečně i redakci za změnu titulku (ten můj původní byl "obyčejnější" ;-) ). Míšo (15:43), zajímavá úvaha o oslovování. Jási třeba myslím, že sympatie spíše vyjádřím oslovením křestním jménem a zároveň úctu vykáním. Záleží na tom, jak je kdo zvyklý. Máme odlišné názory, přesto si myslím, že jsou oba správné :-)
Alena Tollarová
Fotografie veselých a spokojených kamarádek hovoří za vše. Přeji vaší přátelské trojce zdraví a spoustu společných zážitků.
Michaela Přibová
Dano, ještě jednou děkuji za vyznání. Ohledně vykání či tykání bych chtěla říct na svoji osobu, že jsem vlastně tady některým íčkařům začala tykat. Z mé strany jsem tím vyjádřila sympatii k dané osobě. Co se týče oslovení, dávám přednost křestní jménu. A pokud možno zkrácenou formou, např. u mne namísto dlouhého Michaelo Míšo nebo aspoň Michalo. To jen za mě.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 28. týden

K nejnavštěvovanějím zemím patří v letních měsících Řecko. Už jste tam byli? To pak bude pro vás vědomostní kvíz tohoto týdne hračkou...