Je červenec, píše se rok 1997, léto ve své nejkrásnější podobě, a nás čeká rodinná dovolená v Chorvatsku. Jejími účastníky jsem já, můj manžel, naše dvě dcery, a také moje sestra se svými čtyřmi dětmi! Věk našich šesti dětí je v rozmezí 3 – 14 let, no to bude mazec! Na cestu jsme se vydali v zapůjčeném Volkswagenu Transporteru, to abychom se tam všichni naskládali, koneckonců bylo nás celkem 8 cestovatelů!
Kdo někdy cestoval do Chorvatska, ví, jak zdlouhavá to je cesta a navíc, jak náročné cestování s dětmi to skýtá. Proto jsme vyjeli uprostřed noci a věřili, že dopoledne budeme na místě. Řídila moje sestra a já jsem měla na kolenou otevřený atlas a navigovala (v té době žádná elektronická navigace ještě nebyla). Děti i manžel spokojeně spali. Řítíme se spokojeně po slovinské dálnici, když potichu sestře říkám – „zpomal, budeme odbočovat na jinou dálnici“. Tomuto pokynu by KAŽDÝ rozuměl, bohužel né má bohémsky laděná sestra. Patrně měla pocit, že je dostatek času, nebo si zrovna jen tak létala v oblacích… a tak najednou zcela nečekaně přejela do levého pruhu a začala předjíždět řadu kamionů, těsnících se k sobě v metrové vzdálenosti. Stihla jsem jenom vyjeknout, když jsem mezi kamióny viděla odbočující pruh vpravo, který se nenávratně vzdaloval! Byla jsem rudá vzteky a posunkovala abych nevzbudila zbytek posádky, že se asi zbláznila! Proč to jako safra udělala? Jen se usmívala a vesele říkala: „to neváá, najdeme jinou odbočku.“ Zuřivě jsem prstem na mapě hledala další sjezd a ťukala hlasitě do atlasu, dávajíc najevo vztek!
Pozdě, další sjezd byl asi až za 50 km a už ale ne na dálnici, ale na okresky! Takže se nám cesta za pár vteřin zbrklého předjíždění prodloužila rázem asi o 2 hodiny, prostě super! Dalším sjezdem jsme tedy sjeli definitivně z dálnice a ujížděli vzhůru serpentýnami přes nějaký mega kopec, na jehož vrcholu se děti i manžel vzbudili a chtěli čůrat. Fakt jsem zuřila a jediné, co mě zklidnilo, byl nádherný východ slunce a po chvíli jízdy pohled na vytoužené MOŘE! Všichni jsme výskali!
Dále pak cesta pokračovala už vcelku hladce, jen s tím, že jsme prostě jeli samými serpentýnami a skrz malebná přímořská městečka a bylo to nekonečné! Věděli jsme, že jsme ubytovaní na ostrově Murter u pana Waltra, takže jsme dětem zkracovali cestu tím, že jsme každou chvíli vykřikovali – „hele Walter na skútru! hele, Walter se koupe v moři, Walter na motorce, Walter na lodi“! Dětem se to líbilo a vymýšlely všechny možné činnosti Waltra. Domeček, patřící Waltrovi, jsme nakonec našli a po dlouhé cestě byl plán jasný - naházeli jsme zavazadla dovnitř, vzali plavky a mazali rychle k moři, tolik jsme se na něj těšili!
Vstup do moře tam byl přes obrovské placáky, na kterých se spokojeně slunilo pár lidí, do té chvíle v poklidu. Naše velká parta totiž všude způsobovala rozruch, děti byly jako z divokých vajec a šťastní ze všeho, co nás obklopovalo. Zaujala nás jedna babka, která se opalovala nahoře „bez“ a kluci jí začali spontánně říkat „bába věšáková“, radši jsme to nekomentovali a jen si ověřili, že česky neumí.
Jako první skočil do vody 10-ti letý Šimon a vzápětí se vynořil s ohlušujícím jekotem a ve zvláštním, velmi nekoordinovaném plaveckém stylu pořád vynořoval jednu nohu z moře. Po chvilce jsme pochopili – mořští ježci! V tom spěchu jsme se ségrou nestihly dětem říct, aby si na ně daly pozor, nebo aby si vzali gumové botičky, inu pozdě! Šimon se přibližoval ke břehu s nohou předsunutou a chtěl se nějak vydrápat na kameny, jenže…, rukama se opřel ve vodě o dno a ejhle, další výkřik – ježci byli všude, chudák měl bodlinky nyní i na rukou. Na břeh jsme mu pomohli a tam už jen máchal rukama a skákal po jedné noze s křikem – „nesnáším moře!" NIKDO se ho nesměl ani dotknout, a my věděli, že mu stejně pomoci moc nešlo. Jak známo, ježčí bodliny zůstávají šikovně zapíchnuté uvnitř a ven už se nedostanou. Chudák Šíma. Nicméně, bodliny v Šimonově těle se časem tak nějak vstřebaly a za pár dní už si na ně ani nevzpomněl.
Na Murteru bylo krásně, o ježcích už jsme věděli, takže jsme se koupali s opatrností, dělali jsme výlety k vodopádům v parku Krka, a v podvečer chodili do malého městečka Murter na zmrzlinu a pivko. Jednou jsme tam přišli a v přístavu byl naprosto příšerný smrad, něco takového jsme nikdy nezažili, smrad by se dal připodobnit ke zkaženým vajíčkům a náš hrdina Šimon to už nevydržel a na celý záliv zakřičel “ proč tady tak strašně smrdí ty vejcééé?!" Všichni jsme se zčali strašně smát, překvaivě nám nikdo neodpověděl, jen se na nás lidi divně dívali. K našemu překvapení jsme potkali i bábu věšákovou, která na nás vesele mávala, na naše hlučné výjevy už byla z pláže zvyklá.
Dovolená plynula rychle a poslední den byl tady. My jsme se ségrou uklízely domeček jako divé. Děti se nudily, a tak vymyslely, že si budou uvnitř domečku kopat s míčem – jak dokonalý nápad! V tom fofru jsme tomu nestačili zabránit, byly jsme rády, že po nás nic nechtěly. Najednou slyšíme ránu a padající střepy. Se ségrou jsme se na sebe významně podívaly a rychle běžely k místu činu. Děti stály pod prázdným místem na stěně a dívaly se zamlkle na zarámovanou fotku, ležící na zemi pod spoustou střepů. Opatrně jsme fotku se zbytkem střepů zvedly a zjistily, že se jedná o rodinnou fotografii, patrně Waltrovy rodiny, kterého jsme na fotce poznaly. Předtím jsme si této fotky ani nevšimly, nyní nás však polilo horko! To NE! Za hodinu odjíždíme, tohle je prostě strašná situace, to se nemělo stát! Walter o fotce ví, určitě k ní má vztah! Co teď?
No a protože jsme holky činu, ségra sedla do auta a vyjela do městečka Murter shánět rámeček se sklem a já doufala, že jej sežene. Děti byly skleslé, což za dané situace bylo fajn, aspoň se nemotaly do úklidu, ale ten stres. Za nějakou dobu se ségra vrátila a vítězoslavně držela v ruce rámeček podobných rozměrů i se sklem. Takže šup šup, sundat zbylé střepy, vyndat fotku, trošku ji zakrátit – to se nepozná a dát ji do nového rámečku! Je to bomba, všechno se daří, „takové štěstí, žes to sehnala, ségra“! Byly jsme šťastné!
Odlupujeme poslední větší střep z fotky, nikdo z nás ani nedýchá, nějak to nejde…, rup – a kus fotky z prostředku zůstal přilepený na skleněném střepu – NE, to NE!!! Podívaly jsme se pořádně, na přilepeném kusu fotky byly obličeje několika rodinných Waltrových příslušníků! Odlepit to z toho střepu nešlo, bylo to prostě nějak přicucnuté. Zoufale jsme se na sebe dívali a jak to tak bývá v kritických situacích – tedy alespoň v naší rodině – začali jsme se i s dětmi neskutečně smát. Prostě poslední kapka, normální nekončící záchvat smíchu až do slzí!
Po nějaké chvíli chechtacího vyčerpání jsme ale musely začít přemýšlet, co s tím. Ségra měla opět nápad – vyndej pastelky, rychle a kus nějakého papírku. Vyhrabala jsem ze zabalené tašky pastelky, kus papíru, kterým jsme chybějící „otvor“ ve fotce podložili a lepadlo pochopitelně nemaje, podlepili kouskem žvýkačky. A už jsme se vrhly na dokreslování fotky. Byl to šílený nápad a ještě šílenější situace! Za žádnou cenu jsme ani ve snu nepřemýšlely o tom, přiznat Waltrovi, co se stalo. Dokreslily jsme něco jako obličeje a manžel šel pro Waltra, abychom mu předaly domeček a rozloučili se.
Mezitím jsme se seřadili vedle sebe tak, abychom nově „vylepšenou“ rodinnou fotku zakryli svými hlavami. Walter přišel, všem podal ruku a …ničeho si nevšiml – tedy alespoň ne v naší přítomnosti. Za všechno jsme poděkovali a zrychlili loučení. Pak už jsme ujížděli zpět domů s jistou výčitkou svědomí a představovali si, jak asi bude Walter koukat, až si bude prohlížet fotku s domalovanými obličeji svých příbuzných. Nicméně, všichni jsme zhodnotili, že to byla krásná dovolená plná smíchu, úžasných zážitků a jednoho velkého tajemství.
Teprve později jsme si tento příběh opět připomněli, když se na plátnech kin objevil film Mr. Beana a jeho nezapomenutelná Whistlerova matka. Tak jestli se náhodou Mr. Bean neinspiroval naším příběhem… že by mu to Walter vyprávěl?
