Bylo mi tehdy mezi čtrnácti až osmnácti lety. Před rodinou jsem však deník pečlivě ukrýval, protože jsem vůbec netoužil po tom, aby se mi kdokoli z rodiny hrabal v soukromí mé, tehdy až moc přecitlivělé duše.
Je zajímavé, že přesto, že jsem se devětkrát stěhoval, můj starý deník všechna stěhování přežil v pohodě. Byla to vždy moje největší starost. Jsem tomu moc rád, protože dnes mohu ta svá mladistvá moudra a myšlenky v klidu a pohodě pročítat a hodnotit, jak dalece se blížila, či vzdalovala reálnému životu. A snad se jimi i inspirovat.
Můj první zápis je z června 1959 a týká se naší cesty s kamarádem Jiřím do jihočeských Čekanic k jeho babičce. Nebylo mi tehdy ani patnáct let. Koncem roku 1963, to mi bylo už devatenáct, jsem dával všechny ty početné staré poznámky dohromady a v úvodu toho souboru jsem napsal:
„Je večer, venku se chumelí a já ležím na pohovce a probírám se svými starými zápisky. Napadá mě myšlenka. Dám dohromady všechny své starší poznámky a budu k nim připisovat své dojmy, starosti i radosti. Zkrátka, budu pokračovat v rozepsaném deníku. Až někdy ve stáří otevřu jeho zažloutlé stránky, ovane mne dech mého mládí. Oživí mi všechny ty krásné i smutné chvíle života, chvíle zklamání, i chvíle prchavého štěstí. Tento deník bude obrazem mé duše. Bude zachycovat mé dojmy a nálady, mé sny i mé touhy. Nebude to žádné umělecké dílo. Bude to jen skromná zpověď obyčejného člověka.“
A jako úvodní motto jsem na úplný začátek textu napsal tato slova:
„Jak nekonečný je proud vody v řece, jak nekonečné je střídání dne a noci, tak nekonečná je lidská touha po štěstí.“
*
V mém deníku, který začíná někdy na jaře roku 1959, se střídají články o společném toulání s kamarádem Jiřím po našem, skoro rodném, Ovčíně, povzdechy nad mým nenaplněným a platonickým vztahem k Miladě z kralupské pošty, a zejména oslavné ódy na mé oblíbené České středohoří. Pro ilustraci opět jedna citace z května 1960:
„Stále znovu a znovu se vracím v ta místa, přesvědčen, že na světě není nic krásnějšího než procházka po kvetoucích, vonících ladech, nebo pohled z vrcholu Košťálu. Každý strom i každý kámen na tvém svahu, Košťále, je naplněn velkou láskou.“
Takový deník je docela zajímavé a podnětné čtení. Mnohé jsem už z oněch dávných dějů pozapomněl. Není ale divu. Vždyť některé z těchto deníkových textů jsou starší více než 65 let. Je to sice čtení až nostalgické, ale pro mne zároveň i inspirující, protože mi přináší vítané náměty pro moje další psaní.
A tak přede mnou nyní defilují moje třebíčská dobrodružství s básnickou soutěží, s autobusovým výletem po místech Nezvalova působení a s rozhovory s několika národními umělci, a konečně příjemné dobrodružství se dvěma mladičkými třebíčskými dívkami.
Při čtení deníku znovu putuji po náročných vysokohorských cestách vysokých Tater a znovu se střetávám se svými tehdejšími básnickými problémy, týkajícími se souladu obsahu a formy mých raných a neumělých básnických pokusů.
*
Deník pokračuje v podobném duchu až do podzimu 1965, tedy zhruba šest let. Je to určitá výpověď mladého člověka, který byl možná zatížen citovými problémy a občasnými depresemi více než jeho současníci a kamarádi. Čas ale uplynul a on se, stejně jako jiní, musel přizpůsobit až tvrdé realitě života. Na závěr biblická citace:
„Všecka práce člověka jest pro ústa jeho,
avšak duše jeho nemůže se nasytiti.“
Starý zákon, kniha Kazatel, verš 6;7
*
ZEMĚ
Ve stínu jabloní
město odpočívá.
Kolem je země, která zpívá
o jaru, které zavoní
kvetoucími svahy hor.
Daleko za obzor
táhne se požehnaná zem
tak jako krásný a věčný sen.
Stůj, noho!
Ta zem je posvátná.
Poklekni!
Uslyšíš zvony hrát.
Když kvete bílý sad,
zelené háje,
to přichází hlas máje
a země se rozezpívá.
/psáno v roce 1961 - 17 let/