Píše se asi tak rok 1980, jaro je ve vzduchu a můj manžel, tehdy mladý krasavec s dlouhými vlasy, naplněný touhou položit za své sny život, se s čerstvým řidičákem přihlásil na přivýdělek u místního JZD (pro později narozené to bylo „jednotné zemědělské družstvo“).
Coby juniorovi mu přidělují zcela nudnou práci. „Hele, je to úplně jednoduchý, musíš povláčet hlínu,“ zavelel místní „jézéďák“ v holínkách a modrých montérkách, a bere ho do připraveného traktoru „tahle páčka je na rychlosti, tahle je na zapínání spojky, tady je brzda a víc nepotřebuješ, to zvládneš hravě. No a budeš jezdit sem a tam po táámhletom poli, na tom se nedá nic zkazit.“
Manžel, v té době mladý snílek, zpěvák v místní kapele malého středočeského města, trošku i buřič a výstředník, zasednul sebevědomě do traktoru, zařadil pákou rychlost “želva“, hrklo to a on se rozjel. Nasměroval traktor na obzor, kde za kopcem tušil konec pole a vyjel. Při pohledu na nekonečné lány, vyndal z kapsy zápisník, spokojeně se uvelebil a jeho myšlenky a verše padaly na papír skoro samy. „To je super brigáda“, pomyslel si. A jak tak skládá nové texty k písním pro kapelu, tak si po nějaké době uvědomí, že to nějak víc drncá. „Co je?“ zvedne oči… a k jeho zděšení vidí, že již dávno není na poli, ale vjíždí traktorem s radlicí do blízké vesnice!
Všechno se semlelo až příliš rychle, než aby stihnul zareagovat - před ním dřevěný plot do cizí zahrádky, ten i přes rychlost „želvy“ traktor hravě zdemoloval, a poradil si i s živým plotem a už už málem porazil kadibudku, ale to už mladý vykulený brigádník stihnul traktor páčkou zastavit. No průšvih! „A do háje,“ pomyslel si, ale to už vyběhla paní z domku a ječela a rozhazovala rukama!
Následky byly velmi nepříjemné, padl i nějaký finanční postih, brigáda na poničené zahrádce a chvíli trvalo, než opět dostal důvěru družstva a mohl usednout - tentokrát na valník. Holt tehdy byla každá zdravá ruka dobrá. Tentokrát zněl pokyn jasně - odvézt napěchovaný valník s balíky slámy do místního obecního seníku. „Tak hele mladej, NIKDE nezastavíš!, jen to prostě přivezeš a vyklopíš, tam už budou chlapi a pomůžou ti s tím!“ povídá mu se zdviženým obočím a velkým důrazem v hlase jézéďák v holínkách. „Pohoda, nebojte se, to zvládnu,“ řekl junior a hodil patku.
Jak tak projíždí v traktoru obcí, vzpomněl si na králíky, které jeho maminka doma chovala a říká si „jeden takový balík slámy by se určitě ztratil v tom množství…přibrzdím u vrat a jeden vysunu z korby“. Jak řekl, tak udělal. Zabrzdil u jejich domku přímo u vrat, zmáčknul páčku, aby se otevřela zadní stěna korby a chtěl hned zase páku přitáhnout, aby vypadnul jen jeden balík a korba se zavřela. Jenže – jak se ta korba otevřela, napěchované balíky se daly do pohybu a začaly vypadávat jeden za druhým, nešlo to ničím zastavit! Byl úplně zoufalý, bylo to naprosto šílený!
Ulice se začala doslova plnit balíky slámy a hromada se pořád navyšovala! „To přece není možný, co budu dělat?“ zoufal si – „no hlavně, aby nejel kolem někdo z Jézetdé, to by byl zase průšvih! Já to snad přitahuju, nebo co.“
Věděl, že tohle už nezastaví, a tak počkal, až se korba zcela vyprázdnila. A když vše ustalo a valník byl úplně prázdný, v mírné hysterii a s bušícím srdcem, stojíc před vysokým stohem, začal nakládat balíky vidlemi zpět na korbu. Jenže, bohužel, balíky při pádu na ulici zvětšily svůj objem, takže za chvíli byl valník do půlky plný, ale z ulice skoro jakoby nic neubylo. Po asi dvou hodinách, úplně zpocený vidí, jak od zastávky autobusu přichází maminka z práce. Její pohled mluvil za všechno…„Mami, já ti to vysvětlím", volal už zdálky. „Chtěl jsem ti udělat radost…přece, pro králíky, víš?“ Nejdřív ji málem musel vzkřísit, a pak viděl blesky v jejích očích, to už znal. Teď přijde facka, to je jasný, a přišla a pěkně velká. Věděl, že si ji zasloužil, takže ani neceknul.
Ale protože máma byla silná žena, zvyklá na ledasco, šla se domů převléct a pak už se beze slov chopila hrábí a pomáhala nakládat. Věděla, že TEĎ musí stát při svém synovi, i když by mu nejradši vlepila těch facek víc, ale nebyl čas! Uklízeli tu spoušť do nočních hodin a stejně se do auta ani náhodou všechno nevešlo, takže pro králíky měli sena asi na deset let dopředu!
Valník ještě večer odvezl k Jézetdé a doufal, že si nikdo nevšimne, že v autě je o mnoho balíků méně, než se tam původně naložilo. Ráno pak ohlásil, že auto mělo nějakou závadu, a naštěstí, tehdy nikdo nic nezjistil.
Ale ponaučení si z toho můj muž určitě vzal – „Když řídím, básničky skládám jenom v hlavě! A z nakladače se náklad vyhazuje celý, nikdy po kouskách! A taky si moc přeju, dělat něco jiného, mám křehkou duši, tohle pro mě není“.
Splnilo se mu to, dnes je z něj báječný výtvarník, který svými obrazy těší všechny okolo. Ale jeho vyprávění, ta mě baví a tímhle to rozhodně nekončí!
