Venku je vedro, ale mezi tlustými kamennými zdmi je příjemně. Ani klimatizaci nemusíte zapínat. Je nás sice pouze šest, ale užíváme si jeden druhého. Když zavřeme oči, přeneseme přes desítky let a znovu jsme mladí. Svá ochablá nefunkční těla a vrásky z mysli na chvíli vytěsníme. Spíše vzpomínáme na své lásky. Sníme. Každý z nás je důkazem toho, že jsme opravdu byli kdysi mladí a bezstarostní. Většina se na nás již dívá z nebe. Jistě nám to přeje. Zasedáme v kuchyni k velkému stolu jako rytíři krále Artuše. Zlatovláska oživila prince a my tady oživujeme naše vzpomínky.
Příští den ráno vyrážíme po cyklostezce, která se vine kolem řeky Chrudimky. Blížíme se k naší dávné destinaci. Střednímu učilišti potravinářskému. Bylo vetknuto do krásné přírody. Bylo ve mlýně Janderov, kde jsme se učili mlynářskému řemeslu. Školu jsme měli hned vedle ve vile bývalého majitele. Topili jsme tam ještě dřevem a uhlím. Do učiliště nás v roce 1969 dopravila podniková auta T 603 z celého Československa. Ještě vyjukané patnáctileté děti. Sta kilometrů odloučeni od domova. Po pravé straně zírám na zarostlou plochu. Byla to kdysi naše chlouba, atletické a fotbalové hřiště. Proháněl nás tam pan učitel Rozsypal, ale dnes možná jen krávy.
Vrata mlýna jsou otevřené dokořán. Zeptám se, jestli nás tam nepustí. V kanceláři za stolem trůní pan majitel. Znám ho. Je to můj spolužák z průmyslovky o pár ročníků níž. Povídám: „Ahoj, necháš nás ve mlýně zavzpomínat“? „Samozřejmě“. Celý jsme ho prošmejdili. Moc se toho tam nezměnilo. Žádná velká investice. Vypadá to jako mlýnské muzeum v provozu. Dokonce jsem viděl i ten dřevěný šnek na mouku, kde před léty seděla sova, kterou jsem chtěl pohladit. To nebylo moudré. Sova je dravec a do krve mě ruku poklovala. Venku u splavu měřím vzdálenost, kde jsme z 5 metrů ze svahu skákali pod jezem po hlavě do hlubin řeky. Byli jsme sice odvážní, ale hloupí.
Dále po cyklostezce míříme do Slatiňan. Potkáváme děti s rodiči i seniory. Na kole, koloběžkách, na bruslích i pěšky. Hezky každého hlasitě pozdravíme. Někdy se s nimi i pobavíme. To prodlužuje život, jak jsem se na internetu to včera dozvěděl. Zajímá nás restaurace Pod zámkem, kde jsme chodili do tanečních. Tam v sále se rozléhal náš smích a tváře nám růžověly, jak jsme dívkám nahlíželi hluboko do výstřihů. Je zavřeno. Napořád. Ticho a smutno. Pokračujeme kolem zámku. Dále vzhůru nádherným zámeckým parkem k výletní restauraci Monako. Tam jsme bývali pravidelnými hosty. Ochutnali jsme tam poprvé pivo a lihoviny. Ještě jsme ani nebyli plnoletí. Stejnou cestou jsme šli i zpět. Celkem 13 km. Já týden po zákroku na srdci.
Povečeřeli jsme v Chrudimi v restauraci „Mlýn“ se zachovalým vodním kolem. Povídám potetované servírce, která hýřila duhovými barvami: „Dnes k vám do mlýna zavítalo šest opravdových vyučených mlynářů. Asi je vidíte naposled, protože učiliště zrušili a mlýny řídí počítače“. Je pondělí. Déšť nám bubnuje na parapet. Na sociálních sítích čtu, že v Pardubicích v Automatických mlýnech, které přeměnili na galerii a muzeum, je otevřeno. Je to omyl. Měli zavřeno. Na nádvoří jsem potkal asistentku ředitele. Ukecal jsem ji, ať nás pustí na prohlídku. Vyhověla nám. Od našeho řemesla, tam ještě nikoho neměla. Budovy jsou architektonický skvost od Josefa Gočára. Trochu jsme jí pomohli vyladit technické názvosloví. Některá slova v jejím výkladu byla nepřesná. Spíše chybná. Další dny jsme si prohlédli dřevěný kostel v Kočí. Hrad Košumberk, synagogu a židovský hřbitov v Heřmanovu Městci a technickou památku Bergrova vápenka. Těšíme se na příští rok, kde chceme navštívit mlýny a těstárny, ale i památky a zajímavosti v jižních Čechách. Doufám, že nám to zdraví dovolí.