Když se zvedala v teplém proudu, netušila, že vůbec Je. Teprve když se kolem citelně ochladilo, nabývala obrysy i něco, čemu jiní říkají vědomí, o kterém si myslí, že je jen jejich výsadou. Něco se stalo, nějaká neznámá síla ji stvořila, aby byla její oddělenou součástí. Vnímala, že není sama a že má smysl. Cítila, že patří k nedohlednému společenství a jakkoli to bylo nepatřičné, bylo jí dobře a těšila se. Nevěděla, kde je, ani kam míří, dokonce ještě pochybovala, že je něčím, cítila však vlhkost, příjemný chlad a tíhu a pak náhle v jediném úžasném a trochu i bolestivém okamžiku procitla, věděla, že se zrodila a že závratně padá. Kolem ní, kam jen její vnímání dosáhlo, byly stejně krásné oblé, průzračné, chladivé a očarované i vyděšené družky. A padaly a řítily se k zemi, kterou ještě ani neviděly a jedna na druhou se usmívaly a už se nebály a cítily, že se naplnil jejich osud a že v této existenci budou kapkami vody. Dolů je táhla síla nasáklých hor, vlhkost hustých lesů, mokřin, divokých potoků a nesčetných tůní, bažin, mechových jezírek a hladin studených jezer.
Kapka vnímala, že letí vstříc oblázkům a mechovým balvanům, skřítkům, hejkalům a tajemným baladám, které znala, ale netušila odkud. Také věděla, že se vrací domů, ale vůbec tomu nerozuměla, a tak to přijala, jako něco, co má zakódováno hluboko ve své podstatě. Letí domů až tam se zrodí podruhé vyroste v něco živelně mladého a časem dozraje a snad to všechno i pochopí. Jako všechny kapky kolem ní, věděla, co ji čeká, ale nechápala to, i když to zažila už nesčetněkrát. Jako ostatní i ona se při dopadu blaženě rozstříkla na tisíc stříbřitých krůpějí, které se v zápětí začaly slévat znovu do kapek a netrvalo dlouho, už se jako malý pramínek batolila v trávě a rostla s každou vteřinou poháněna neodolatelnou silou začala stékat dolů za svým osudem. Všude kolem to zurčelo, bublalo a trylkovalo, jak si malé neposedné vlnky hledaly cestu vpřed plné dychtivosti okořeněné špetkou strachu. Voda narážela prudce do kamenných překážek, někdy se s dětskou nasupeností rozprskla, ale hned se zase slila v křišťálový cop. Větší i menší kameny se tvářily trošku pohoršeně, ale to bylo jen tak, na oko, byly rády té velké jarní vodě, která jim vždycky po zimě propláchla ušmudlaná místa tam v podpaždí, kam přes rok voda nedosáhla. Staré, doširoka rozkročené skalnaté matróny ale už nebyly zvyklé na tolik hluku a vřískotu a jen se modlily, aby to mladické křepčení pominulo.
„Takové hloupnutí a neopatrnost, jen počkejte, jestli se nezklidníte, brzy si rozmlátíte kebule pádem z té strašné výšky, která vás čeká, a ne byste se z toho pádu poblinkaly.“
A měly pravdu, než se potůček rozkoukal po okolí a stihl jen na okamžik zahlédnout ten hlubokánský temný důl, už s nepopsatelným křikem a děsivou závratí padal někam do nenávratné hlubiny, oči vytřeštěné. Je to snad konec? Ale vůbec, třísk, prásk, kebuke, nekebule ,všechno se znovu roztříštilo jak lustr na mramorové podlaze a znovu a znovu, ale to vůbec nebolelo, bože, to je paráda a ještě, všechny kapky se změnily na vodopád diamantů, do kterých slunce navždy vypálilo místo původu, ale i schopnost blýskat u břehů, hořet tesklivým soumrakem i vracet třpyt měsíci. Bože, holky, to byla krása, já bych chtěla ještě, co myslíte, bude to pořád tak krásné, taková závrať, taková… A proč mám v očích slzy, tohle je štěstí? Kapky se slzami v očích?
„Jen se tu moc nezdržujte a koukejte upalovat, než vám něco přistane na hlavě.“ Napomínal malá třeštiprdla proud a táhl je dál od toho virválu.
„Pořád dokola a nikdy se nepoučí, jak pytel blech.“
Najednou si čečetky uvědomily, že už je jich mnohem více, cítily sílu a vitalita v nich rostla každým metrem, se kterým se k nim přidávaly další stružky. Všechno bylo tak rychlé, překotné, nebyl čas na snění, jen vše opovážlivě rostlo.
„Netlačit se, jedny vlevo jiné vpravo, to bylo pořád chichichi a chachacha , ale on vás ten smích přejde, počkej, jen co přijdou ti zrzaví rošťáci z Pančavy, oni vám už protáhnou perka.“ A jen to starý tvrdohlavý balvan dořekl, už byli tady. Nejdříve stejně vykulení, jako malé dámy, ale brzy se rozkoukali a začali se dotěrně mísit mezi ty naškrobené, nafoukané, odměřené a nekonečně nádherné bytosti, stejné a tak jiné než oni. Holkám strach převlečený za pýchu vydržel jen chvíli, tak právě do okamžiku, kdy jim začaly rudnout tváře odleskem červeně přítoků i nepoznaného opojení s tolika doteků a svůdného prolínání. Jenže na velké seznamování s těmi drzými, ale tak na omdlení přitažlivými pančáky, nebylo moc času. Krása letu totiž pojednou skončila.
„Cože, to už je konec, to už tu závrať nezažijí?“
A břehy ty poplašené puberťáky nestačí uklidňovat.
„To je jen přehrada, pod hrází se znovu roztančíte a najdete si nové první lásky, jen chvíli vydržte, nebude to dlouho trvat.“ Kluci jako vždy, nic nechápali, jaká přehrada, co to je, v žaludku je tlačila ta tajemství a všechny ty představy, o čem si pořád holky šeptají a to jejich chichitání, kdyby jen tušily, jak nám to překrucuje krk. Ale ony tušily, ba mnohem víc, dobře věděly, že se za nimi o zlomkrky rozletí, protože už bez nich nemohou vydržet, i když budou ze všech sil předstírat opak, jakoby už poznali, jaké spoutání je čeká, když budou přistiženi při zájmu a vzrušení z něj. Zatím se z dlouhé chvíle voda s doznívajícím tlukotem zpěněných srdcí, rozhlížela po těch nových plechových a betonových věcech, ale nelíbily se jí a navíc, co to je za odpornou chuť?
„To je slanost ze silnic a to černé na hladině je jejich... , no říkají tomu olej.“ Šeptaly břehy pokryté struskovitým sněhem. A najednou fíííí a už se zase všichni rozletí po přepadu a dál do otcovské náruče širokého koryta. A zas a znovu ta rozkoš z pohybu, tolik touhy a očekávání, tolik představ, snů, plánů, vizí a ovšem i zklamání, o kterých ale zatím neví. Voda hladí kameny, zvědavě nakukuje do klíčových dírek ztemnělých tůní, za nocí pozoruje podivné tance línů a v úžinách až na vrchol blaha vytírá omdlévající pstruhy.
„ Neublížila jsem jim…?“Ale staleté smrky se jen poťouchle usmívají a pod nesčetnými kníry svých haluzí tajemně ševelí.
„Jen nespěchejte, taky se dočkáte.“
„Ale čeho…?“
A raci v závětří stojatější vody vědí své, brzy už řeka vypluje z mladické nerozvážnosti a skotačivosti do dospělosti a užitečnosti rovin. A ve spěchu jí pro krásu rychle stříhají na zbrusu nové žlutozelené jarní šaty i s výstřihem a točivou sukní. Nedá se nic dělat, už nám ta holka vyrostla do krásy, vlní se oblostí svůdných boků a na hladině se každou chvíli vzdouvají plná a pevná ňadra. I těm střečkovitým chlapcům už ztvrdla ramena přítoků a po pár dnech už zase mají na tvářích podzimní strniště. Kdo by se nadál, tak to uteklo, ještě včera byli dětmi sotva se překulujícími v horské trávě. Všude kolem ještě vládlo vlhké přítmí s vytřeštěnýma očima balvanů stojících ve věčném zoufalství uprostřed nekonečného odcházení proudící vody. Zvláště jeden vypadal lidsky, jako obelisk s tváří otočenou po proudu, plný vzdoru, beznaděje i žalu. Kolik vesmírů už tady stojí, obtékán pomíjivostí, kolik tisícovek generací stromů už viděl za ty miliony let padnout a znovu vstát, kolik oceánů už mu pohladilo boky, proteklo mezi prsty, usmálo se, políbilo ho vlhkými rty nevinnosti a pak už jen mávalo, sbohem. Kolikrát už zemřel žalem, že nemůže plout také , zakotvený navždy v zemi, se srdcem stále odlétajícím až kam dohlédl a znovu a znovu. Stát tu věčnost za věčností a pozorovat, jak se voda kutálí dolů a stále dál a do nekonečna a co všechno uvidí a zažije v mořích a oceánech a on se nepohne ani milimetr… Tolik zoufalství si nic ve vesmíru nemůže zasloužit…A náhle uslyšel tu tichounkou píseň kapek.
V šeru lesa hladí voda obrovitý kámen,
naposledy dotýká se jeho tvrdých ramen.
„Neodcházej, zajdu steskem, ohromný svět."
„Neboj, drahý, v kapkách deště, vrátím se ti zpět."
A je vidět podhůří. Naposledy řeka pohladí břehy hor, naposledy drze kluci nakouknou pod květované sukně břehů s brusinkovými vzory, už je konec dětského hraní a nezvladatelných starostí, je čas být užitečná.
Je léto, zem je otevřená, jak náruč nymfomanky, všechno se chvěje plozením, všechno vytrubuje svoje zrání i stín sebou unaveně praštil pod osamělý dub a rozpálené střechy se posmívají zbytečným komínům. Silní chlapci ztvrdlí ranami skal v nekonečném objetí splynuli s dívkami, které je svedly tím neodolatelným vlněním ňader, boků, kadeří i paží. Řeka ještě z dobrého vychování uklidí plůdky do nejtajnějších tůněk před těmi nenažranci sumci, voda už se drží svého dětství jen konečky vírů, ale zvědavost a proud času ji nakonec odtrhnou a jsou tu jiné krásy, dozrávající roviny.
Sbohem, v kapkách deště se vrátím zpět…
Řeka dnů, řeka vteřin, ústa od borůvek, oči chrp za nocí a bleděmodrého nebe za dne, ruměnec červánků a krev, jak se soumrak pořezal o ostrý vzduch. Pluje, ještě jarně veselá, ale nesmírně chtivá poznání a všech těch netušených dobrodružství. Vidí, jak všichni ti dvou, čtyř a vícenožci chodí raději po proudu, jako by nějak věděli, že proti proudu je to stále do kopce, jakoby je nelákala ta těžší cesta k pramenům, obtížím, jak je mnohem více přitahuje ta šírost, zvětšující se síla táhnoucí někam dolů do delt a dál k břehům rozkoší, už se někde uvnitř vidí tančit sambu s pohupujícími se kráskami, už cítí vůni koření na Molukách a ohně Papuánců, ale i beznaděj Zélanďanů na konci světa, sotva ale umí ve snech domyslet, kolik ji čeká naftou zamořených lagun, jak bídný je úlovek malajského rybáře nebo kolik zkázy ukrývá proud krve táhnoucí se za plovoucími rybími jatkami. Bude se lekat výdechů velryb a pozorovat bezdeché tonutí truhlic pokladů. Dálky! Ať je tam cokoli, jen když to jsou dálky… Protože vždycky je to TAM lepší než tady. Řeka začíná vědět, rozumět, cítí tu sílu pomáhat, roztáčet, chladit rozpálené, zavlažovat, ukojit žízeň, hojit mysl, nabízet krásu, darovat rybářům a sytit všechny svoje děti, být zrcadlem hvězdám, když si čte jejich blikající morseovku, a noci trávit se starým měsícem. Stále se v ní něco rodí a stále umírá.
A řeka zraje, učí se rozumět, z nekonečného koloběhu proměn a návratů se vrací zpět vždy o kousek moudřejší. Teď se naučila rozumět poselství přítoků, už ví, co všechno jí může říct déšť, i každý zvuk, který k ní chvěním země a vzduchu dorazí. Pozná úrodnost kraje, kudy teče, nemoci lidí, podle slz, potu, krve i splašků. Podle bázlivého našlapování ví, kde je smrt, mor, veselka, umí číst rytmus, při němž dojde k početí, pozná okované boty, pásy tanků i kopyta zesláblých volků, z každé slzy se naučila vyčíst celou minulost i budoucnost plačícího. Podle šustění trávy a praskotu větví ví, kde je sucho, umírají prameny, podle sněhových bouří a teploty větru na hladině přesně ví, kolik lidí si na jeře odnese povodeň. Dokonce z modulace hlasu vyčte, který z nesčetných milenců, lže, aby dosáhl uspokojení svého chvějícího se těla, a kdy je v hlasu vřelost a ryzost pravdy. Všechna ta ochranná zbarvení, všechny ty šepoty a výkřiky, ten nikdy nekončící starý film. Ale je toho nekonečně víc, bože, to by bylo bez konce, jak dávno ví , kolik života zbývá rybáři vytahujícímu úlovek, kam dohodil vlasec před pěti lety a dnes, umí na den přesně určit kolika let se dožije chlapec, který právě hodil na hladinu žabku, podle temného lesku očí pozná, kdo se chystá z mostu skočit a kdo opravdu skočí. Ví i to, koho má ledově zchladit, protože mu to pomůže vzpamatovat se a vrátit, a komu už není pomoci a potřebuje jen poslední laskavost, poslední konejšivou náruč. Možná tu jedinou, která pro něj zbyla. Milióny úplňků, milióny lidí, milióny všeho. A všechno se stále mění, nejpomaleji hvězdné nebe. Některé hvězdy zhasly, jiné se zrodily.
Jenže co s tím vším, kde je odpověď, proč, kam, odkud. Pomyslí si člověk, který neví a je tu jen na jeden mžik oka. Ona mu to neřekne, nebo už dávno řekla, ale on neslyší, a když ano už dávno přestal rozumět.
Ale protože se všechno mění, začala se měnit i ona, pomalu, tisíciletími, zvolna, jak se jaro mění v léto nebo zima v jaro. Přestala špicovat uši, zajímat se o každý šelest, už nepotřebovala vědět o úplně všem, protože už o všem věděla. Už jí to nezajímalo, nebavilo, nepřitahovalo, poznané už neláká jako to nové, nepoznané. Najednou bylo všechno únavně stejné, fádní, blekotalo se to pořád dokola, kolovrátek marnosti drnčel stále hlasitěji a protivněji a už ho nechtěla poslouchat a začala vyhledávat jen ty drobné, před tím neslyšitelné okamžiky zázračného ticha. Naučila se je vyslídit, vyněžnit je z toho vesmírného hlomozu, sestavovala si ty jednotlivé střípky k sobě až… až se stal malý div a ona uslyšela jen to ticho. Ticho.
Věděla, byla si jistá, že v něm je odpověď. Čekala a naslouchala a tisíciletí plynula jako minuty a řeka nějak zapomněla, na co čeká, už ani nevěděla, proč se vlastně tak snaží, soustředí a namáhá, všechno v ní úlevně opadávalo, celá ta zátěž vědomí se pustila po proudu, ona životem proměněná se ve své mohutnosti, síle a věčnosti naposledy rozhlédla, nadechla a poslední, co si uvědomila bylo, že se rozplývá v něčem mnohem větším a nekonečnějším než je ona. Už nebyla řekou ani kapkou, byla vším a všechno byla ona.
A pak už zbylo jen To a světlo…
