Ozval se mladý hlas: "Kdo by tady chodil sám? Leda nějaký zoufalec!" Ani jsem se po těch slovech neorosil. Ještě jsem dostatečně nerozmrzl.
Zhruba před rokem jsem se octl sám bez partnerky, s dětmi mám velmi slabý kontakt. Vlastně žádný. I napadlo mě, že chodit Stezku Českem - bez ohledu na reklamu - není až tak špatný nápad. Většinou chodím sám, někdy s kamarádem, někdy s kamarádkou, anebo s úplně neznámými lidmi, s kterými se na trase přirozeně dám do řeči a seznámím.
Není důvodu vynechat nějaké roční období. Každý víkend někam dojedu a odšlapu si naplánovanou trasu. Autobusem nebo vlakem se dostanu kam potřebuji. V létě spím na divoko na zemi na karimatce nebo v hamace mezi stromy, ve spacáku. Úžasné noci jsou kolem Strážnice. Pamatuji se, že vinice tam v době sklizně voní tak omamně, že se ráno probudím přiopilý. V prosinci vyhledávám autobusové zastávky, protože tam nefouká, a většinou je tam šikovná lavička. Blbé jsou potoky, přes které nevede lávka. Musí se přebrodit naboso. A zvířata...Na úpatí Jeseníků mě jednou u cesty vyděsil psí štěkot. Ale nebyli to psi. Byli to bekající srnci a ostatní vysoká, kteří tam kroužili kolem mně celou noc. Kdo si to dovolil vstoupit do jejich obýváku? Měl jsem strach, ano, měl. Nebo koncem září když jsem scházel do údolí a kolem mne běhalo stádo srnců a jelenů velkou rychlostí. V duchu jsem se, leč marně, utěšoval tím, že je konec září a říjen přece začne až příští týden, že... Nebo u Vranova jsme se doslova srazili s divočákem. Poté, co slézáte skály v lednu a už pod vámi nehučí hluboká voda přehrady najednou tohle. Jen metr mezi námi. Naštěstí jsme se každý lekl a utíkali jsme na opačnou stranu. Medvěda jsem naštěstí nepotkal. Ale viděl jsem jeho trus plný nestrávených lesních plodů. Znalost základních modliteb se v tomto případě hodí.
A nejhorší je, když vám dojde voda nebo jídlo. Voda je horší. Bez jídla, na pytlík starých seschlých rozinek, jsem šel celou neděli. Ale bez vody vydržíte v horách tak s bídou půl dne. Pak už se potřebujete napít a doplnit tekutiny. Pusa se totiž příliš lepí a nebyli byste schopni odpovědět ani na pozdrav. Kdybyste někoho potkali.
Ale co je úžasné? Jak to bolí. Každá cesta je spojena s bolestí, kterou musíte překonat, chcete-li se dostat dál a někam dojít. Zatnout zuby. Zatím svoje. Ten pocit, když to vydržíte, je boží. A v této bolesti, která se zeslabuje a zase zesiluje, žije si to svým vlastním životem - najednou vidíte ta údolí pod sebou a úžasné výhledy. Tak krásné, že se to vypovědět nedá. A to je ten moment, kdy na bolest zapomenete a oněmíte tou krásou, kterou vidíte. A do toho se honí mraky a třeba se spustí déšť...a ten zase přestane (nebo taky ne). A vy jdete stále dál. Protože jít musíte, abyste se někam dostali.
A co je ještě lepší? Když pijete tu vychlazenou kofolu nebo pivo. A pak si dáte horkou polévku a první jídlo, protože vám chutná nějak víc a líp. Máte hlad jako vlk. A to normálně nelze zažít - takový hlad a žízeň. A do toho vás bolí to tělo. Snad každý kousek. A jak ta bolest přestává druhý a další den, vy začínáte plánovat další trasu.
A těšíte se, že si to při nebližší příležitosti zopakujete.
